Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Ladakh či La-Dags, „země vysokohorských průsmyků“, bývá někdy označován jako „Malý Tibet“ a je jednou z posledních enkláv buddhismu, který je zde skoro tisíc let nejrozšířenějším náboženstvím. Kromě kašmírského pohraničí se buddhistické symboly objevují všude: ve větru se třepetají šňůry pestrobarevných modlitebních praporků, zavěšené na střechách domů a i v těch nejmenších osadách jsou k vidění modlitební mlýnky a bělostné čorteny. Tajemné ladacké kláštery i dnes vzbuzují respekt. Nejvíce jich lze nalézt v údolí řeky Indus v okolí Lehu. Z dálky vypadají velmi monumentálně, bližší pohled však svědčí o tom, že by potřebovaly důkladně opravit. Dávno v nich nežije tolik mnichů jako dříve, zřejmě už není způsob života v klášteře pro dnešní generaci atraktivní.

Území má nezáviděníhodnou polohu i z politických důvodů, neboť na severozápadě se nachází citlivé hranice s Čínou a Pákistánem. Situace je velmi nestabilní. Například v roce 1999 vyvrcholily pohraniční střety s Pákistánci do válečného konfliktu, označovaného jako kargilská válka. V roce 2000 zastřelili kašmírští separatisté tři buddhistické mnichy a jednoho německého turistu přímo před klášterem v Rangdumu. To je bez komentáře!

Samotný Leh, hlavní město regionu, leží na kupci kdysi hojně využívané Hedvábné stezce. Je to poměrně civilizované město, neboť je turistickým východiskem pro treky do okolí. Nachází se zde spousta hotelů, restaurací, směnáren, cestovních kanceláří a obchodů se suvenýry. V sezoně, kterou představuje červenec a srpen, tu bývá velmi rušno. My jsme do Lehu přijeli až 18. září a turistů zde mnoho nebylo.

Hlavním důvodem našeho pobytu v Lehu byla příprava na zdolání nejvýše položeného sedla na světě – Khardung la, ležícího neskutečných 5602 metrů nad mořem. Silnice na toto sedlo byla pro cizince až do roku 1994 nepřístupná. Dnes se dá získat zvláštní povolení na sedm dní, které platí nejen pro jízdu do sedla, ale i pro návštěvu vedlejšího údolí Nubra, nacházejícího se blízko hranice s Čínou. Dnem s velkým „D“ pro naši výpravu se stalo úterý 21. září 2004. Ráno v 6.15 hod., skoro ještě za tmy, a někteří dokonce bez snídaně, vyrážíme. Je před námi 40 kilometrů dlouhého stoupání s převýšením 2100 metrů. K výjezdu na sedlo jsem do svého cestovního deníku mimo jiné poznamenal:

Už v průběhu prvních kilometrů jsem měl velké problémy s velmi silným suchým kašlem. Špatně se mi dýchalo, a proto i špatně jelo. Kola jsme měli připravená jen na lehko, ale i tak byla dost těžká. Stoupání bylo od začátku dost strmé, vlastně celou cestu jsem jel vpředu na nejmenší převod. Počasí bylo tak akorát, trochu pod mrakem, silný vítr a byla mně pořád zima. V deset hodin jsme na check-pointu (vojenské stanoviště na kontrolu projíždějících) udělali krátkou přestávku, ale zbývajících čtrnáct kilometrů nás pak dokonale prověřilo.

Kvalita silnice nic moc – štěrk s asfaltem a často jen šotolina a kameny. Jel jsem co to šlo, ale šlo to špatně. Posledních pět kilometrů jsem bojoval sám se sebou doslova o každý metr, i když nejlehčí převod jsem vůbec nepoužil. Na konci jsem už skoro půl na půl jel a šel. Posledních pět set metrů jsem vyčerpán ujel na jeden zátah. Ve 13 hodin tak bylo zdoláno nejvyšší sedlo na světě!!! Sedlo jsem vyjel průměrnou rychlostí 6,8 km/h celkem za pět hodin a čtyřicet minut plus hodinu přestávek. Vypil jsem litr vody, snědl krajíc chleba, jednu mrkev a jednu oplatku. Jsem unavený, ale strašně spokojený!

Mezi životem a smrtí

Jen málo občanských válek na zemi se mohlo odehrát v idyličtějších scenériích, než jaké jsou v Kašmíru. Rozdělením Indie v roce 1947 bylo „zaděláno“ na problém, který dodnes není dořešen. Během krvavých konfliktů a přestřelek mezi kašmírskými separatisty, indickými vojáky a civilisty zahynulo v posledních patnácti letech na 25 tisíc lidí! Ačkoliv teoreticky je kašmírské území mezi Lehem a Srinagarem turistům přístupné, zůstává válečnou zónou a v žádném případě se nedoporučuje tuto krajinu, vzdor její nedostižné kráse, navštěvovat.

Tohle všechno jsme si před odjezdem přečetli v mnoha turistických průvodcích. Také jsme si přečetli o tzv. kargilské válce z roku 1999. Vybaveni těmito informacemi, které jsme mimo jiné manželkám a jiným možným pozůstalým doma zatajovali, jsme při plánování trasy neustále přemýšleli, kudy a kam vlastně pojedeme. Ale ať jsme přemýšleli sebevíc, stejně byl závěr vždycky jediný – my „tam“ jet musíme. Ne že bychom toužili nějak zvlášť riskovat, ale znáte to, zakázané ovoce vždycky chutná nejvíc. A hlavně – do Lehu vedou dvě silnice. A my po jedné přijeli, tak proč bychom po druhé neodjeli. No a tím jsme to měli pro sebe zdůvodněné.

Když jsme vyjížděli z Lehu, nacházeli jsme se zhruba v polovině expedice. Byli jsme velmi spokojeni, neboť to hlavní – zdolat nejvyšší sedla na světě – jsme si splnili. Nevím jak u ostatních kolegů, ale mě pocit spokojenosti velice rychle přešel. Hned za Lehem jsou k vidění obrovské vojenské posádky, kde musí přebývat a přežívat tisíce vojáků. A co hůř, těmi posádkami je nutno projet, i když na nás každých pět set metrů mířily z opevněných stanovišť hlavně samopalů… Dalo se to vydržet, když vojáci byli Tibeťané. Ale jakmile to byli muslimové, marno mluvit. A za Kargilem bylo ještě daleko hůř.

To když na některých, po zuby ozbrojených mužích vlastně nebylo poznat, jestli jsou to vojáci nebo nějací partyzáni. Šátek na hlavě, černé brýle, dlouhé černé vousy, neprůstřelná vesta, bodák za pasem a křížem krážem přes hruď náboje do samopalu, kterým na nás mířili. A navíc nesčetné množství pomníčků rozsetých okolo silnice s letopočty smutných událostí, včetně nedávných dat. Z Kargilu do Srinagaru je to něco přes dvě stě kilometrů a zpočátku vede silnice hned vedle řeky, která je vlastně hranicí. Co tři sta metrů stojí voják, takže jste pořád sledováni.

Tímto územím jsme projížděli několik dní a já jsem velmi rád, že jsme s kamarády přežili. To nijak nepřeháním, tím pouze vyjadřuji své pocity při průjezdu touto oblastí. Při vlastní jízdě mě dokonce napadaly myšlenky, že ti, co si proti dešti nasadili cyklistické pláštěnky z výstražných barev, budou z protějšího svahu daleko viditelnějším cílem. Na dokreslení „zájmu“ zahraničních turistů o průjezd po této silnici ještě uvedu, že jsme zde neviděli a nepotkali ani jediného…

Dillí – podruhé a naposled

Zážitek z Dillí po příjezdu autobusu, kdy z nás řidič vymáhal 2500 rupií jako jakýsi příplatek, jako by předznamenal, co nás ještě bude čekat. Indové jsou snad nejmaterialističtějším národem na světě. Chtějí peníze vždy a všude a za všechno. Chápu to u tisíců žebráků a miliónů nepředstavitelně chudých lidí, pro něž jsme byli bohatí cizinci. Ale u podnikatelů či jakési střední vrstvy bylo až zarážející, jak si nad rámec domluvené ceny dokázali říci o další peníze. A to i takovým způsobem, že jsme měli obavy, jestli nedojde k nějakému násilí. Nejmarkantnější to bylo u jednoho ze sedmi divů světa – v Tadžmahalu. Těmito nepříjemnými zážitky mě Indové velmi naštvali a hlavně zklamali.

Nebudu se rozepisovat o tom, co všechno bylo v Dillí k vidění. Beztak se každému turistovi, a samozřejmě i nám, vryla do paměti především bída tisíců bezdomovců a špína všude kam se podíváte. To se musí vidět, žádná televize tohle nedokáže zprostředkovat. Příjemnějším zážitkem byla alespoň návštěva tamního železničního muzea, které je dobře vedeno a kde naše „drážní“ duše pookřály. Přesto je můj závěr jednoznačný – jedna návštěva Indie mně bohatě stačila a jsem rád, že jsem přežil!

MARTIN VEJMĚLKA

V železničním muzeu v Dillí jsou vedle opravdových lokomotiv k vidění i dokonalé modely.
Foto: AUTOR