|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Jméno šumperského železničního nadšence znají lidé „od fochu“ snad v celé republice, a to nejen jako zachránce řady kolejových vozidel, fandu, ale i skvělého člověka. V minulých týdnech oslavil v dobré fyzické i duševní kondici své osmdesáté narozeniny. A k nim mu přátelé v neděli 27. dubna dali snad nejhezčí dárek – vypravili zvláštní vlak ze Šumperka do Libiny a zpět.
Vlak tvořil prvorepublikový „Věžák“ M 120.417, na jehož záchraně se pan Březina výjimečnou měrou podílel. Naše redakce využila jízdy k tomu, abychom nechali pana Březinu především zavzpomínat. Ve velmi svěžím vyprávění byla, jak jinak, na prvním místě vozidla. Předesíláme, že Šumperští ještě v dobách, kdy tu pan Březina pracoval jako vedoucí provozu, opravili do vystavovatelného stavu hned tři parní lokomotivy pro pražské Národní technické muzeum – „Conrada Vorlaufa“ 411.019, který je dnes v muzejním depu Společnosti železniční v Jaroměři, 434.1100, jež je dokonce provozuschopným strojem v Lužné, a 422.098, která stála ve vápence v Zábřehu jako pomník a dnes je také v Lužné u Rakovníka.
Jednou se u mě zastavil dnes už nebožtík ing. Jindřich Bek a ptal se, jestli bychom neopravili něco jiného – motorový vůz „Věžák“. Povídám: Klidně, chlapci jsou schopní, mají zájem, opravíme to, vzpomíná Jaroslav Březina. Když vůz přivezli, tak všichni, co se na něj přišli podívat, říkali: Vy jste blázni! To přeci není možné opravit. To je tak rozmlácené a vykradené, že to nepůjde! Reagoval jsem, že to prostě jezdit bude.
První se panu Březinovi přihlásil Karel Matouš. A začali opravou benzinového motoru, který je z M 120.237, tedy jiného „motoráku“. Ten jsme opravili jako první, Karel Matouš potom na to udělal takovou trubkovou konstrukci, ve které jsme motor zkoušeli, říká. Motor se pak zavázal do tohoto vozu, „sedmnáctky“, která mnoho let chátrala v cukrovaru Český Brod.
Věžák je fakticky složen ze čtyř zrušených „věžáků“, z nichž se získávaly součástky. Nejvíce se toho sehnalo ve Vikýřovicích u Šumperka. Dva bratři měli po otci takový „věžák“ s přistavěnou střechou, sloužící na zahradě jako kůlna. Z něho se získaly různé části přepážek, kovové součástky, zejména laťky do sedadel. To vše bylo v muzejním voze ukradené a rozmlácené. Z legrace jsme to počítali, tak vím, že každou laťku jsme při opravě měli sedmkrát v rukou, než se „přišroubila“! Trvalo šest roků, než se vůz dal dohromady. A vyjel! vzpomíná J. Březina na tu ohromnou radost, když se poprvé nastartovalo a projížděli stanici služební jízdou. A dařilo se. To bylo ohromné. A pak, později, mě nejvíc potěšilo, když pan Žmolík, který připravuje v televizi Svět na kolejích, svou druhou reportáž přijel točit sem do Šumperka.
Věžáku, který zůstával v očích filmařů dlouho ve stínu páry, se aspoň v posledních letech dostalo důstojného zadostiučinění: zahrál si v Kácově ve Svěrákově Tmavomodrém světě a velmi pěkné záběry byly natočeny do brněnského seriálu Četnické humoresky. Tam se mi to nejvíc líbilo! chválí pan Březina a vzápětí připomíná zásluhy ing. Konečného z KCOD Brno a „jejich“ olomouckého dispečera Zdeňka Nantla, kteří vše domluvili a zařídili.
Jaroslav Březina se upsal dráze už v dětství. Jednu podzimní sobotu roku 1951 přišel z vojny, hned v pondělí šel na lékařskou prohlídku a v úterý už do zácviku na topiče. A 1. května 1988 do důchodu. I to už je vlastně pěkných pár let. Jednou to počítal a těch povolání, která vystřídal, bylo asi deset – od učně až po vedoucího provozu depa. Pracoval jako topič, strojvedoucí, dozorce depa, strojmistr, nejpěknější podle něj „holt bylo“ to zaměstnání strojvedoucího. Jak staří fíři říkali: jsem pánem ohromnýho stroje a to, co já na něm udělám, to platí a nemůže to nikdo jiný udělat, říká rozhodně a v jeho tváři je vidět, že si stojí i za druhým tvrzením: To, co já vidím z lokomotivy, nemůže vidět žádný cestující!
Pan Březina nemůže nevzpomenout ani na obtížné začátky šumperské železnice krátce po válce. Jeho otec byl totiž jedním z prvních, kteří sem do Sudet přijeli zařizovat provoz po osvobození v pětačtyřicátém roce. Tož on odjel na kole do Moravičan, ale tam byl shozené most, tak to museli na kolach objet a z druhé strany řeky Moravy už čekali Šumperáci s vláčkem, naložili kola do vlaku a jeli do dál. Tady v Šumperku sloužila hromada českých zaměstnanců, poněvadž Němci museli chodit umírat za Říši na východní frontu, vzpomíná hezky po moravsku. Češi se tu dali do práce a zařizovali. Otec měl s sebou i pana dělmistra Houfa, který byl vlastně zakladatelem dnešní „parsky“ (Pars nova – pozn. red.). Ten tu začínal už roku 1920, přišel ze Slovenska, kde zachraňoval Slovensko před maďarskými útoky.
Tady v Šumperku byly nejdřív dílny pro opravu parních lokomotiv v takzvané kruhovce a Němci tady měli spoustu provozů. Pan Hauf byl vybrán jako dělmistr první motorové dílny tady v republice v Šumperku. Po válce pokračovali v opravách motorových vozů, motorová remíza se spravila, tam se napřed opravovaly autobusy, ty se odstěhovaly, vyspravily kanály a udělaly koleje a začaly se tam opravovat motoráky. To byla tedy v pořadí druhá dílna, a to už se začínala stavět „žoska“ – ta už má také přes 50 let! uzavírá vyprávění pan Březina.
Dlužno dodat, že jubilantovi přišli poblahopřát přátelé doslova ze všech koutů republiky, snad odevšad, kam vedou koleje. Jeho „dítko“, motorový vůz M 120.417, i přes občasné „pochrchlávání“ stařičkého a citlivého benzinového motoru, všechny i s několika zastávkami spolehlivě odvezlo do Libiny.
Během zpáteční cesty si pan Březina na chvíli vyzkoušel i pohled z vyvýšené kukaně „Věžáku“. V šumperském depu nemohlo chybět několikeré slavnostní otočení na točně a společný snímek před dalším šumperským unikátem – prototypovým „Hurvínkem“.
Poděkování za sympatickou jízdu provedenou na počest jubilanta patří „řidiči kolejového autobusu“ panu Stejskalovi, jeho pomocníkovi panu Štoplovi, členům Železničního a parního spolku Troubelice (zpst.web.cz), DKV Olomouc a dalším šumperským nadšencům.
Jubilant Jaroslav Březina pózuje v Libině před „svým“ motorovým vozem M 120.417.
Foto: AUTOR