PETRA PROCHÁZKOVÁ -
VÁLEČNÝ ZPRAVODAJ NEBO MILOSRDNÁ SESTRA?
ROMAN ŠULC
Když jsem na počátku dubna kontaktoval Petru Procházkovou (36 let) se žádostí o rozhovor pro časopis Železničář a magazín ČD pro Vás, její první reakce byla, že se nudí, a tak to pro ni bude příjemná změna. Mezi tím uteklo několik týdnů, její přítomnost v Praze se "proflákla" a tato úžasná mladá dáma si najednou na nudu stěžovat rozhodně nemůže. Akce stíhá akci, besedy, vernisáže, žádosti médií... Přesto ale doufá, že se brzy vrátí na Kavkaz. Pražská dlažba ji pálila pod nohama i v tom letošním, poněkud chladném jaru. Tam v dálce na ni přeci čeká její muž, její práce, opuštěné a bezmocné čečenské děti. Kdo je doopravdy Petra Procházková? Následující reportáž vznikla na základě osobních zkušeností a vzpomínek, doplněných několika setkáními s Petrou Procházkovou.
DÍTĚ A TEENAGER
Své dětství a dospívání prožila na vesnici v těsném sousedství Poděbrad. Jak sama říká, už si na tu dobu moc nepamatuje, protože pozdější vývoj událostí byl tak bouřlivý, že překryl vzpomínky na toto nejpohodovější období jejího života.
Do takových 18 let jsem prožila nejklidnější období svého života. Myslím, že jsme žili až takovým tím maloměšťáckým způsobem života. Maminka učitelka, babička řeznice, takže v neděli vepřo-knedlo-zelo, pochopitelně taky taneční, na které vzpomínám, jak nám to tancování spolu docela šlo. Zúročila jsem to několikrát na plesech, které pořádala česká ambasáda v Moskvě. Teď už si ale polku nezatančím, protože na Kavkaze jsou úplně jiné tance.
A to je určitě škoda, protože byla skvělou tanečnicí. Tehdy jsme se dokonce pokusili vydat spolu na závodní taneční dráhu. Jako spolužačka taky neměla vadu, a přestože byla premiantem třídy, vždycky stála v čele největší lumpárny. Jistě netušila, jak ji jednou bude Rusko osudným, když byla na výměnném táboře v družebním okresu Mitišči a poslala mi tehdy pohled z Moskvy, kde bylo napsáno: Moskva je nejkrásnější město na světě.
STUDIA
Po vážném zranění nohy při basketbalu v 18 letech se podle vlastních slov "válela" 26 měsíců (více než 2 roky!) po špitálech, kde s ní dělali psí kusy. Byla to velmi těžká doba, která Petru natrvalo odvedla z bezpečí máminy náruče.
Z nemocnice jsem se domů k mámě už prakticky nikdy opravdu nevrátila a strašně jsem se osamostatnila. No a protože jsem trávila ten čas po nemocnicích hlavně s lidmi o mnoho staršími, tak mě to ovlivnilo v myšlení, posunulo mě to někam od mých vrstevníků a já se od nich úplně odtrhla. Naučila jsem se taky snášet nepříjemné věci a pochopila jsem, že když ti je hodně zle, je to vlastně dobře, protože situace se může už jenom zlepšovat.
Situace Petry se naštěstí zlepšila a dnes by nikdo nepoznal, že se tehdy nevědělo, zda bude vůbec chodit. Její zranění mělo také bezprostřední vliv na rozhodování, na jaké škole bude pokračovat po gymnáziu. Alternativu ošetřovatelky koní nebo zvěrolékařky rodiče absolutně nepřipouštěli a tak po dlouhém zvažování, ještě o berlích, přišla dělat přijímačky na žurnalistiku.
Nějak jsme si s našima představovali, že budu taková ta reportérka, která píše o módě, takže může sedět v redakci a psát. Tak se mi jako ta žurnalistika líbila po dohodě s rodiči. Nakonec se ukázalo, že to bylo šťastné rozhodnutí, i když fakulta byla stejně k ničemu, protože to byla hrozně politická škola.
Z DÍVKY VÁLEČNOU ZPRAVODAJKOU
Po ukončení studia a doktorátu z filozofie nastoupila do televize, odkud ji ale zanedlouho propustili. Pak pracovala v Květech, odkud ji rovněž propustili, a protože ji nechtěli nikde zaměstnat, uklízela v nemocnici, kde měla známé. Po roce 1989 nastoupila do Lidových novin a konečně začala psát o té módě. Její temperament to pochopitelně nemohlo uspokojit, a proto odjela v roce 1992 jako zahraniční zpravodaj Lidových novin, původně na pouhé tři měsíce, do Moskvy. Brzy po příjezdu na východ se dostala do první nebezpečné situace, kterých však následoval bezpočet.
V Gruzii a v Abcházii, kde v roce 1993 zuřila válka, jsem fungovala jako novinářské ucho a dopustila se řady chyb. A tak jsem byla v Gruzii unesena, uvězněna v domě mezi dvěma frontami, ale nakonec i osvobozena. Nesmíte si totiž nikdy myslet, že to, co děláte, umíte tak, že nad vás není. Chybu jsem udělala i už jako poměrně zkušený novinář v Čečensku v roce 1999, kdy jsem si naprosto hloupě sedla na ruský obrněný transportér, který manévroval v zaminovaném území. Najel samozřejmě na minu a myslím, že tehdy to bylo nejbližší setkání s opravdovou tragédií - přestože řidič transportéru zemřel, já vyvázla bez zranění."
To už ale Petra pracovala pod hlavičkou agentury Epicentrum, kterou založila spolu s panem Jančárkem a Štětinou, neboť z Lidových novin musela odejít, pokud chtěla v Rusku zůstat.
Zprávy, které jsme vyráběli, musely být dobré, protože je od nás kupovaly všechny světové agentury, které by nikdy do těch krizových oblastí ani nepáchly. A taky jsme velmi rychle zbohatli, jenže všechny peníze jsme zase ihned utratili za cesty za zpravodajstvími z Kavkazu, Afganistánu, Střední Asie, Honkongu, východního Timuru, Nového Zélandu a vůbec všude tam, kde se očekávaly nějaké nepokoje.
V devadesátých letech jsme o Petře Procházkové slyšeli poměrně často. Tajil se nám dech nad jejími reportážemi, které šly vždycky pod kůži nebo když se v létě roku 1996 osobně zasadila o osvobození zajatého slovenského dělníka Dušana Hajdina, který v Čečensku pracoval pro českou firmu Stavoinform. Tehdy ho po několikatýdenním úsilí vypátrala s Jaromírem Štětinou, vyjednávala s únosci a po složení výkupného ve výši 150 tisíc dolarů i zachránila. Díky spolupráci s čečenskou policií se tehdy podařilo celou skupinu únosců zajmout a peníze naštěstí dostala zpět.
KONEC S NOVINAŘINOU
Ačkoliv za svou práci získala pěknou řádku vyznamenání, nejvíce si váží státního vyznamenání Za zásluhy o Českou republiku, které dostala od prezidenta republiky Václava Havla 28. října 2000. Je nepochybné, že jako Američanka by byla světovou hvězdou a nositelkou nejprestižnějších novinářských cen. Přesto všechno s novinařinou dočasně skončila, i když počítá s tím, že zase začne psát. Jak sama dodává, spíše ale knihu nebo literaturu faktu.
Není to tak jednoduché. Já se novinařině hlavně nevěnuji proto, že nesmím. Ve válečných oblastech se pochopitelně pohyb novinářů nějak reguluje a reguluje se jinak než pohyb humanitárních pracovníků. A tak jsem si musela vybrat. Nelze ze sebe dělat humanitárce, někde se tam plížit a pak o tom psát. Novinařina mě už navíc začala unavovat, byla jsem otrávená z toho násilí, té krve a natáčení masových hrobů. Došlo mi, že můžu udělat něco pro ty, kteří přežili.
K tomuto rozhodnutí nedošlo jenom takhle jednoduše. Dost a basta fidli. Do jejího života totiž vstoupil podmanivý muž z Ingušska, Ibragim Zjazikov (Inguši a Čečenci jsou příbuzné národy, asi jako Češi a Slováci), jehož rodina velmi aktivně pracuje v místní ingušsko-čečenské organizaci Berkat ("berkat" znamená čečensky "štěstí"), která se zabývá humanitární pomocí ve válkou postiženém Čečensku. Ve spolupráci s touto organizací založila přímo ve zničeném Grozném malý ostrůvek naděje - denní dětský stacionář, jemuž věnovala veškeré své úspory a čas. V únoru se za Ibragima vdala v Moskvě a doslova několik hodin po svatbě jí bylo odebráno ruské vízum. To je hlavní důvod jejího současného pobytu v Praze, neboť po nezbytném zařízení potřebných věcí musela Rusko neprodleně opustit.
V současnosti se v našem domově staráme o padesát dětí ve věku od tří do dvanácti let. Takových zařízení by v té nebohé zemi byly zapotřebí desítky, buďme ale realisty. Snad se nám pomocí České katolické charity a OSN UNICEF podaří otevřít alespoň tři takové domovy. Stačit pro všechny to ale nebude..
Petra nesnáší, když se o ní píše a mluví jako o milosrdné cizince, která se obětuje pro lepší svět.
No - já to dělám - upřímně řečeno - kvůli sobě. Já vůbec nejsem milosrdná. Já prostě právě teď potřebuju udělat někomu dobře, a tak tím, že to plním, dělám dobře i sobě. Přitom já se ničeho, až na osobní pohodlí, nevzdávám jako ty jeptišky. Mám prostě pocit, že se potřebuju podělit, ale sama si nijak neodříkám - mám ráda dobré jídlo, dobré pití, líbí se mi mužský, takže tohohle se nemíním nijak vzdávat.
Ředitelem Berkatu je Petřin, současný švagr Tamerlan Zjazikov. Tamerlan byl před pár týdny, na Velikonoce, v České republice na pozvání České katolické charity a kromě vernisáže výstavy "Před válkou jsem měl hračky" se u nás seznamoval se sociální péčí, navštívil několik dětských domovů, domovů důchodců, nemocnic a charitních stacionářů.
Tamerlan a jeho rodina dělají pro Berkat co mohou, mimo jiné mi bezplatně poskytli dům, v němž provozujeme náš domov. Když z České republiky odjížděl, kroutil hlavou s povzdechem, že v Čečně takovou úroveň sociální a zdravotní péče nikdy mít nebudou. Já doufám, že se hluboce mýlí. V Čečensku v současnosti největší pomoc vyvíjejí humanitární organizace z Česka - Česká katolická charita a Člověk v tísni, vedle nich pak ještě Dánský výbor pro uprchlíky. I když hlavním sponzorem všech akcí je OSN a Červený kříž, je nutno si uvědomit, že je rozdíl ve významu mezi slovy sponzorovat a provádět. Právě organizace z ČR se proslavily tím, že dokáží účinně pracovat i v tak nebezpečných podmínkách, které v Čečensku jsou, takže se tam řada jiných organizací vůbec neodváží.
ČLOVĚK PETRA PROCHÁZKOVÁ
Petra během těch několika měsíců v Praze a nečekala se založenýma rukama, až za ní přijede počátkem května její manžel. Organizovala výstavy, přednášky, besedy, sháněla sponzory. Mezi velmi zajímavé projekty patří již zmíněná výstava "Před válkou jsem měl hračky", pro kterou nafotila Iva Zímová sérii fotografií dětí z jejího domova před zbytky jejich původních domů. Děti doplnily fotografie svými obrázky, jak vidí svět. A není to pochopitelně veselá podívaná. Mezi další akce patří organizování jakési adopce na dálku. Bude velmi vděčná, když se mezi občany České republiky najdou lidé, kteří by mohli jakkoliv dlouhodobě sponzorovat konkrétní dítě v jejím domově. Zaslané prostředky obdrží vždy vybrané "adoptované" dítě a v budoucnu není vyloučeno setkání. Písemná komunikace s dětmi nebo i s Petrou či organizací Berkat je možná přes e-mailovou adresu: berkating@yahoo.com. Na tuto adresu si lze napsat i o bližší informace a podrobnosti. Jelikož v Grozném většinou nejde elektrický proud, je nutno mít s odpovědí strpení. Sponzorské dary lze zasílat na účet číslo 3009-0600102473/0300, variabilní symbol 555. S manželem Ibragimem se pak touží vrátit nejpozději počátkem června na Kavkaz.
Věřím tomu, že to tak bude, protože on se beze mne dlouhodobě nedokáže postarat o těch padesát válečných sirotků. Ruské úřady mi bohužel nadále odmítají vydat bez sebemenšího zdůvodnění nebo vysvětlení jakékoliv vízum. Takže se asi budu muset jednoho ze základních lidských práv, tedy žít se svou rodinou, nějak domáhat. Ale upřímně řečeno, v tuto chvíli ještě nevím jak. Spoléhám stále ještě na to, že ruské úřady nakonec samy pochopí, že v 21. století nemohou být rodiny rozdělovány tak, jak tomu bylo před padesáti lety.
Petra kategoricky odmítá doporučení přátel i ruských úřadů, aby hezky a v pohodlí seděla i se svým manželem v Praze a odtud si organizovali humanitární pomoc v Čečensku. Jak sama říká, v Grozném na ni čekají "její" děti, sirotci, pro které představuje naději. Naději na budoucnost lepší, než je rozbombardované město.
ČEČENCI A RUSOVÉ
Spousta lidí by se mohla domnívat, že Petra Procházková nemá ráda Rusy a protěžuje Čečence. Sama však s těmito názory nesouhlasí a nechce, aby tak byly její reportáže vnímány. Říká, že Rusy má moc ráda, a nesnese, aby někdo na ně nadával. Že občas sama kritizuje tamější poměry, přikládá tomu, že je tam etablována jako doma - a jako domorodec si může se znalostí poměrů dovolit něco kritizovat. Náhodný turista nebo sváteční zpravodaj, který porovnává neporovnatelné, však podle ní nemá na jakoukoliv kritiku Ruska právo, a v takovém případě se naopak Ruska zastává. Na Čečencích obdivuje jejich horkokrevnost a kavkazskou divokost, která je však na druhé straně zdrojem všech současných potíží. Velmi ji znepokojuje, že zejména obviňování z kolaborace s Rusy bude ještě dlouho příčinou vzájemného vyřizování účtů mezi Čečenci.
Bohužel, velmi se obávám, že to může vyústit až v občanskou válku, podobnou té v nešťastném Afganistánu. Jediným řešením by bylo jakési všenárodní usmíření, do něhož by se zapojili i Rusové. Jenže při temperamentu Kavkazanů a po tak dlouhodobé válce je to spíš zbožné přání než reálná možnost.
PETRA PROCHÁZKOVÁ A VLAKY
Protože se Petra bojí létat letadlem, volí, pokud je to možné, jinou alternativu dopravy. A tou je vzhledem k bezpečí a pohodlí především vlak. Má nespočet zkušeností s železniční dopravou v Rusku a za jeden z neúžasnějších zážitků považuje cestu do Vorkuty, kdy na tři dny jejich vlak uvízl ve sněhové kalamitě. Nejvíce proto, že ve vlaku mají lidé k sobě blíž, mohou komunikovat a uzavírat přátelství, pracovat, posedět u čaje .
Když jezdím z Moskvy do Petrohradu, tak nikdy nelítám - a vždycky jedu vlakem a tam například ta doprava mezi Moskvou a Petrohradem je dneska naprostý luxus. Myslím si, že na těch drahách je vidět, že i v Rusku se něco mění, například už se nedočkáš žádných dramatických zpoždění. Když čekám v Nazrani na Kavkazu na známé u moskevského rychlíku, vždycky přijedou včas. Přeprava po kolejích má rozhodně velkou budoucnost, protože je bezpečná a pohodlná.
NA ZÁVĚR
Na závěr si lze jenom přát, aby se Petře Procházkové splnily její sny. Aby se mohla s manželem vrátit domů, aby mohla být dál pro opuštěné děti světlem na konci tunelu a její příklad nám byl vírou v to lepší v lidech. Každý z nás přeci může udělat něco pro to, aby tenhle svět byl lepší, a to z jakýchkoliv pohnutek. Poslední slovo ale patří té, o níž bylo celé toto povídání:
Doufám, že všichni, kteří při cestě vlakem čtou tento magazín, jedou správným směrem a na konci cesty je čeká něco příjemného. Přeji všem, aby si vždycky v životě sedli do toho správného vlaku.
