Kromě obnovy zničených nebo poškozených železnic se ČSD v období po druhé světové válce věnovaly také elektrizaci hlavních tratí stejnosměrnou napájecí soustavou.
Už v roce 1928 se však podařilo elektrizovat pražský železniční uzel stejnosměrnou soustavou 1 500V. Původní plány byly přitom mnohem velkorysejší, jako první delší trať pro elektrizaci bylo vybráno spojení mezi Prahou a Plzní. Úspory ve 30. letech nakonec tento projekt odsunuly na neurčito. Meziválečná elektrizace tak zůstala právě jen u elektrizace pražského uzlu.
V roce 1945 začalo projektování elektrizace na Slovensku a o rok později rozhodlo ministerstvo dopravy o elektrizaci celé trati z Prahy do Čierne nad Tisou. Projektanti využili zkušeností a projektů jak předválečných, tak návrhu elektrizace železnic Slovenského státu z let 1941–1943. Volba padla na systém 3 kV stejnosměrného proudu. Objednány byly i nové elektrické lokomotivy. I když se s projektováním začalo v roce 1946, první úsek se podařilo předat do provozu až v roce 1955 na Slovensku, na území dnešní ČR pak roku 1957.
První exemplář elektrické lokomotivy dnešní řady 140 (tehdy E 499.0) vyjel na trať roku 1953. Těchto strojů bylo do roku 1958 vyrobeno 100 a další typy následovaly. A k 16. květnu 1962 byl systém 1,5 kV v pražském železničním uzlu nahrazen systémem 3 kV.
Od roku 1963 se pak začalo s elektrizací také ve střídavé soustavě 25 kV 50 Hz. Stalo se tak kvůli sporům o to, který ze systémů je výhodnější. Stejnosměrná a střídavá soustava se poprvé střetly v Kutné Hoře, kde vznikla styková stanice. Před dodávkou prvních dvouproudových lokomotiv v 70. letech zde musely všechny vlaky přepřahat. Další styky proudových soustav už byly prováděny jako letmé – hranice proudových soustav se nacházejí přímo na trati a vícesystémové lokomotivy zde pouze stáhnou sběrače a místo přechodu projedou setrvačností.