|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
 Josef Somr v roli výpravčího Hubičky v Ostře sledovaných vlacích v roce 1966. |
Znám, říká slečna Novotná, jsou moc pěkné. V Loděnicích slouží už pátý rok, nastoupila tu rovnou z pražské dopravní průmyslovky v Masné. Moc vlaků tu nejezdí, je tu klid, říká. Měla by ale chuť na rušnější dopravu, Beroun by jí asi nevyhovoval, bydlí v Praze, a tak by raději nějaké pražské nádraží.
Dnes se tu má natáčet pro televizi, na oscarový film Ostře sledované vlaky tu bude pro Václava Žmolíka vzpomínat herec Josef Somr, který tam tehdy hrál výpravčího Hubičku a sekundoval Václavu Neckářovi, ten měl titulní roli eléva Miloše Hrmy. Slečna výpravčí o tom ví, bude se snažit vyjít štábu vstříc.
Po chvíli přijíždí pánové Žmolík a Somr v doprovodu Pavla Tesaře z tiskového oddělení ČD, kameraman a zvukař. Napřed udělají několik záběrů průjezdu manipulačního vlaku. Až jsem se toho vlaku lekl, říká žertem kameraman; lokotraktor a tři vozy…
Točit se bude v dopravě, výpravčí s tím souhlasí, ale varuje před zazvoněním telefonu. Nevadí, říká pan Žmolík, to přece patří k prostředí dopravní kanceláře. Než se přichystalo všechno potřebné, zeptali jsme se pana Somra:
Jak vzpomínáte na natáčení Ostře sledovaných vlaků v roce 1966 a jak se vám těch pár týdnů se zdejšími železničáři žilo?
Nesmíte zapomenout, že to byl tenkrát můj v podstatě první film. Ale prostředí železnice pro mne zase tak neznámé nebylo. Můj otec byl železničář, prošel všechny možné profese od stavebního dělníka až po výpravčího, takže jsem byl více překvapen profesí filmařskou, tím vším, co se děje kolem natáčení a co jsem jako divadelník neznal.
Setkali jsme se tenkrát tady ve stanici s velmi vstřícnými a sympatickými lidmi, kteří to pokládali dokonce za svou osobní a stavovskou čest, že se točí film o železničářích, aniž by někteří tušili, že se tam železničáři nebudou vždy objevovat v pozitivním světle. Když například můj otec Ostře sledované vlaky viděl, prohlásil, že takové věci by se nikdy na dráze nemohly stát a docela se na mě zlobil. Snad mi dal i nějaký symbolický pohlavek…
Když jsem to pak vyprávěl panu Hrabalovi, řekl – jo, to se ve skutečnosti děly i daleko „zajímavější“ věci!
Na to natáčení v Loděnicích vzpomínám velice rád.
Vy jste tu, pane Somre, hrál úlohu světáka, výpravčího bonvivána, lamače ženských srdcí. Byla vám ta úloha sympatická?
Jistěže byla, ale ve skutečném životě – nemohu říci nic jiného než – kéž by…
Nemohu zapomenout na tu scénu, kdy o vás a vašich úspěších u žen mluvili v dopravní kanceláři a vy jste venku na peroně kmital prstem v uchu, jako že vám v něm zvoní.
To byl nápad pana režiséra, ale já jsem ho s velikou chutí zahrál.
Netočilo se ale ve skutečné dopravní kanceláři; tam, kde je dnes, byla i tenkrát. Pro filmování se zřídila „druhá“ dopravní kancelář z čekárny, ta také byla prostornější, a tam se instaloval i „druhý“ řídicí přístroj a příslušný nábytek. Kancelář přednosty, kde Viktoria Freie spolu s Milošem Hrmou přetrhli vikslajvantové kanape – v tu se změnila tehdejší zavazadlovna staničního dělníka, dnes je tam prý reléová místnost.
Co byste vzkázal dnešním železničářům, na které se útočí z různých stran, co jim můžete říci, aby to neměli tak těžké?
Já jsem do svých dvaadvaceti let používal služeb železnice každodenně, dojížděl jsem do školy, měl jsem režijní průkazku, čili jezdil jsem za velice levné zaměstnanecké jízdenky, a přiznávám se, že když jsem se chtěl „ulít“ ze školy, nešvencoval jsem někde po městě nebo za městem, ale s kamarádem jsme se sebrali a z Kyjova jsme pokračovali vlakem až dál do Brna, tam jsme chvilku pobyli, dali si kakao a navštívili kino Čas a vraceli se domů s žáky, kteří jeli ze školy.
Ale mě teď hrozně mrzí, nevím, jestli mám úplnou pravdu, že upadá to společenské povědomí o významu železnice. Nevím, jestli to je všeobecný posun mínění společnosti, nebo jestli si to nedělají železničáři tak trochu sami. Nemůže mě těšit, když se dva velké odborové svazy mezi sebou hádají a nejsou schopny si zajistit to základní – kolektivní smlouvu.
Myslím, že by bylo dobré, aby celá naše společnost, její racionální část, celkově přispěla k tomu, aby ve všeobecném povědomí význam železnice aspoň trochu posílil. Nedovedu si představit, že by se začaly rušit koleje a místo nich se budovaly jen dálnice a ještě větší dálnice…Copak na to máme dost místa? Dost kyslíku?
A začalo se s natáčením, pan Žmolík se ptal na různé vzpomínky z doby, kdy Loděnice byly „ozdobeny“ dvojjazyčnou tabulí Kostomlat u. d. Georgsberg – Kostomlaty a hostily kromě pánů Somra a Neckáře také Květu Fialovou, Vlastimila Brodského, Naďu Urbánkovou a v roli přednosty, který vykřikoval do světlíku, kde že je inspektorská zahrádka, pana Valentu. Tatínka Miloše Hrmy si tenkrát zahrál i skutečný železničář a tehdejší náčelník stanice Bohumil Cajthaml.
Pan Somr vzpomínal i na slavnou scénu s razítkováním zadničky telegrafistky Zdenky Svaté, ale upřesnil, že v detailu to nebyla jeho ruka; razítkoval sám režisér pan Menzel.
Ostatně to všechno uvidíte a uslyšíte někdy v dubnu nebo v květnu v druhém díle připravovaného magazínu o železnici, který by měla vysílat ČT 2 každý měsíc. Doufejme, že se to povede. Železnice by si víc zájmu určitě zasloužila.
Ano, říká výpravčí Hubička z Ostře sledovaných vlaků panu Žmolíkovi, taková razítka jsme sázeli na zadní partie naší telegrafistky, ale byla dvojjazyčná, však to bylo za protektorátu. Proto chtěl kolaborant rada Zednicek ten incident pojmout jako hanobení němčiny…
Foto: AUTOR (2x)