Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Náš rozhovor se uskutečnil sice v netradičním, ale pro „nádražáky“ velmi typickém prostředí – ve voze expresního vlaku IC Jan Perner, směřujícího z Prahy na Moravu. Já jsem se vracela z práce domů, instruktor simulátorů pro strojvedoucí, pracovník dceřiné společnosti Německých drah DB Bildung Holger Kliemann, cestoval k rodině své manželky Jany kousek za Olomouc.

Sedmatřicetiletému H. Kliemannovi právě skončila čtrnáctidenní stáž na Ústavu podnikového vzdělávání v Praze. DB Bildung je totiž obdobná organizace jako ÚPV, zaměstnává ovšem podstatně více pracovníků – asi 800 (ÚPV 110), k dispozici má 90 výcvikových stanovišť v šesti pobočkách.

Pan Kliemann začínal na dráze – jak jinak – než jako strojvedoucí, svou současnou funkci vykonává od ledna 2003. Přehled řad lokomotiv v jeho průkazu, na které má oprávnění, je opravdu úctyhodný. Chybějí mi jen čtyři druhy, jinak mohu jezdit na všem, říká s dávkou hrdosti. Pracuje v Erfurtu, denně dojíždí do práce 155 km, vzdálenost ujede vlakem kategorie ICE za hodinu patnáct minut, takže dojíždění je to přijatelné.

Pan Kliemann byl v Praze několikrát, tentokrát se však projel i na stanovišti strojvedoucího v pendolinu. Obdivoval je stejně jako soupravu ř. 471, s kterou se svezl z Prahy do Kolína.

Strojvedoucí u nás nemusí mít maturitu, vysvětluje H. Kliemann, po ukončení základní školy absolvují zájemci o tuto profesi tříletý učební obor (DB si ponechalo železniční školství). Pokud mají ukončenou jinou střední školu, doba výuky na strojvedoucího trvá sedm měsíců. Abonent absolvuje i výcvik na trenažéru a když zvládne všechny zkoušky a testy, může usednout do „kokpitu“ lokomotivy. Na Německých drahách jezdí dokonce 200 žen – strojvůdkyň.

Jsou tři druhy oprávnění:

• pro obvod stanice, „ranžír“
• pro regionální, méně náročné tratě
• pro tratě hlavní – kdo má licenci třetího stupně, může jezdit na všech tratích DB.

DB Bildung školí nejen zaměstnance DB, ale i externích firem. Tato dceřiná společnost DB má k dispozici šestnáct trenažérů ve dvanácti různých lokalitách (na ČD nemáme ani jediný). Lze na něm simulovat všechny typické problémy na lokomotivě, jízdu za deště, po mokrých kolejích, ve sněhové vánici, na podmáčené výhybce, tedy vyvolat prakticky jakoukoliv virtuální situaci, v níž se může strojvedoucí na trati ocitnout. Cena jednoho simulátoru se pohybuje mezi 2 – 3 miliony eur.

V České Třebové přistoupil do našeho kupé pracovník ÚPV Praha Evžen Nečas, a tak se řeč stočila i trochu do soukromí. Paní Jana Kliemannová kdysi vyučovala němčinu v Česku, dnes učí češtinu v Německu – o studenty rozhodně nouzi nemá. Syn David je už ve svých šesti letech bilingvista, hovoří německy i česky.

Jste optimista, co se týče budoucnosti železniční dopravy? ptám se pana Kliemanna na závěr našeho společného cestování a povídání.

Jsme v centru Evropy, což pro nás není z tohoto pohledu špatné. Za deset let však může být všechno jinak. Vlaky se budou pohybovat bez problémů přes hranice kterékoliv země, v liberalizované Evropě.

Dodejme ještě, že na podzim letošního roku je plánována reciproční návštěva zaměstnanců ÚPV Praha na DB Bildung.

Rád bych ve vašem týdeníku poděkoval všem zaměstnancům ÚPV, kteří mi připravili perfektní program a velmi ochotně se mi po celou dobu věnovali, řekl pan Kliemann, než jsme se v Olomouci rozloučili, především však řediteli ÚPV Ing. Jaroslavu Mynáříkovi, který mi čtrnáctidenní stáž na ÚPV zajistil. Dále bych chtěl poděkovat právě Ing. Evženu Nečasovi, Jiřímu Lukešovi a náměstkovi ředitele Mgr. Jindřichu Spáčilovi, kteří se mi po dobu mé stáže odborně věnovali..

Poděkování se dostalo i mně za to, že si Holger mohl procvičit v našem rozhovoru češtinu. Potřebuje se přece dobře domluvit i s příbuznými své manželky. Usuzuji, že se opravdu můžeme cítit v Evropě doma. Nejen kvůli železnici, ale i jako lidé.

IRENA POSPÍŠILOVÁ

Na snímku Holger Kliemann (vlevo) s Ing. Evženem Nečasem.
Foto: AUTORKA