Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

(Dokončení z min. čísla)

Peru

Přijet do Peru a nenavštívit nejvyhlášenější jihoamerickou památku, tajemné město Inků Machu Picchu, nelze. K Machu Picchu však není možné dojet na kolech. Každý turista, který chce tuto vyhlášenou památku zhlédnout, musí sednout na vlak. Jiná cesta k tomuto dodnes tajemstvím opředenému místu nevede.

Peruánci si jsou vědomi zájmu cizinců o tuto jedinečnou stavbu, a tak dostat se na Machu Picchu není vůbec levnou záležitostí. Dříve, chtěl-li člověk ušetřit, mohl jet vlakem, který používali místní Peruánci. Vlak neoplýval luxusem, jezdil narvaný k prasknutí, kdo měl štěstí, vybojoval si místo na dřevěné lavici. Ke koloritu vlaku neodmyslitelně patřili prodavači vařené kukuřice a jiných pochutin, kteří se po celou cestu prodírali nacpaným vlakem a nabízeli své zboží. Cestovatel více pronikl peruánskému životu pod kůži.

Dnes je toto bohužel dávnou minulostí. Vagony jsou dnes rozdělené na peruánské, tedy obyčejné, a na ty gringovské, tj. dražší, luxusnější, s polstrovanými sedadly, bez míst k stání. Také cena je poměrně luxusní, ale není zbytí. Chce-li gringo, bílý turista, na Machu Picchu, musí použít gringovský vagon a sáhnout přitom hluboko do kapsy. Ale rozhodně to stojí za to.

Do peruánského, levného vagonu, není šance se dostat. Už i při koupi jízdenky musíme předložit pas. Na poslední večerní spoj je však sleva téměř 50 %. Pojedeme tedy večer. Přicházíme na nádraží: prostor je obehnaný vysokým plotem a hlídají tu vojáci. U brány nám kontrolují jízdenku a poté jsme hned nasměrováni do čekárny. Zjišťujeme, že i ta čekárna je rozdělena na peruánskou a cizineckou. Vlak přijíždí s třičtvrtěhodinovým zpožděním, usazujeme se do měkkých sedadel a sladce usínáme. Koukat není na co, protože už je tma. Vlak se kodrcá údolím řeky Urubamby skoro tři hodiny, za něž zvládá vzdálenost něco málo přes 100 kilometrů. Před půlnocí jsme v Aguas Calientes, městečku splácaném z pár luxusních hotelů, normálních hotelů a levných ubytoven. Nechybí spousta restaurací a obchodů se suvenýry.

Celý další den trávíme na bájném Machu Picchu. Snad více než samotné zachovalé kamenné město se spoustou domů, teras či náboženských staveb je úžasnější to prostředí, které si Inkové vybrali. Úplně nejvíce vše vynikne, kouká-li člověk z vysoké hory Huayna Pichu, tyčící se nad ruinami. Výstup rozhodně stojí za to, dole ruiny, kolem nádherné zelené kopce a hluboko v údolí se klikatí řeka Urubamba.

Návrat z Machu Picchu je opět vlakem. Z Aguas Calientes vyráží vlak brzy ráno (ten je opět nejlevnější). Vracíme se zpět do městečka Ollantaytambo, kde máme v jedné ubytovně zaparkovaná kola. Cena za lístek na první ranní vlak je opět poloviční, tedy 12 amerických dolarů na osobu. Vidět Machu Picchu ale skutečně patří k zážitkům a žádný návštěvník Peru by tuto památku neměl vynechat.

Po altiplanu, náhorní planině And ve výšce zhruba 4000 metrů, míříme od Machu Picchu k dalšímu unikátu jihoamerického kontinentu, k jezeru Titicaca. Chvílemi jedeme i podél železnice. Později zjišťujeme, že tato trať je vůbec nejvýše položenou železnicí na světě. U jezera Titicaca nás čeká vstup do další země, v pořadí již sedmnácté.

Bolívie

Na peruánsko-bolivijské hranici chvíli váháme, kterým směrem budeme pokračovat. Jet do Bolívie či to stočit z Peru rovnou do Chile? Je začátek listopadu roku 2003 a v Bolívii teprve před nedávnem skončily krvavé boje mezi armádou a civilním obyvatelstvem. Zemi hrozila občanská válka, a proto se vláda rozhodla uzavřít hranice.

Žádné zprávy o nepokojích ale už pár dnů nemáme. Hranice je otevřená a v zemi už panuje několik dnů klid. Ještě chvíli zvažujeme všechna pro a proti, po chvíli vítězí pro.

Bolivijská náhorní planina nám připadá hezčí než peruánská. Všechno se tu zdá tak nějak blíž. Do jezera Titicaca si můžeme sáhnout přímo ze silnice a zasněžené vrcholky pohoří Cordillera Real se zdají být přímo na dosah. Bolivijci občas zatroubí na pozdrav. Lidé pracující na políčkách mávají, občas se ozve přátelské „hola!“. Vojáci na dvou kontrolních postech s námi laškují. V La Pazu vládne klídek a pohoda. Jsme rádi, že jsme se pro cestu do Bolívie rozhodli, určitě to je krásná země, na kterou budeme rádi vzpomínat.

Naším bolivijským cílem je solné jezero Salar de Uyuni. Blížíme se k němu po krásné nové asfaltce. 350 km za La Pazem však asfaltka končí a nás čeká neskutečná dřina. Najíždíme na šílenou prašnou silnici, samý kámen. Po několika kilometrech natřásání si všímám, že pár metrů ode mne je mezi nízkými keříky od místních cyklistů vyjetá cestička. Písek je tu ujetý, tvrdý a kolo najednou uhání jako ďábel. Brašny sice občas drhnou o keříky, ale hlavně, že to jede.

V první vesnici si dáváme svačinu a ptáme se, kudy dál. Máme jet podél trati. Ta vede až do Chile. Aha, tak to známe z Mongolska. Jenže tady v Bolívii nejedeme podél železnice, nýbrž přímo po železnici. Těsně vedle koleje je na náspu od jízdních kol vyjetá úzká pěšinka. Když přijde most, nasazujeme kolo přímo na kolejnici a přecházíme po pražcích na druhou stranu, kde cestička zase pokračuje. Je to docela zábavné, ale dost únavné – mostů je hodně. Navíc je cestička opravdu uzounká a při chvilkové nepozornosti, třeba když se kocháme pohledem na okolní barevné kopce, přichází buď náraz do koleje či do vyčnívajícího pražce.

Naštěstí se nám nikdy nepodařilo spadnout z náspu dolů. Ale i přes neustálé sesedání, nasazování kola na kolejnici, opatrné převádění po mostě a následné opětovné nasedání nám na kolejích kilometry docela rychle přibývají. Rozhodně rychleji než na kamenité cestě pro auta, na které kameny střídá občas hluboký prach.

Denní etapy si tu plánujeme tak, abychom večer vždy končili v nějaké vesnici. Nocovat v Bolívii někde na divoko jen tak ve stanu není moc bezpečné. V každé vesnici je naštěstí ubytovna. Nezřídka se nachází u železniční stanice a většinou se jedná o ubytovnu pro železničáře. Možná je to i případ té ve vesnici Río Mulatos: před primitivní ubytovnou je velká cedule „Hotel“, tři hvězdičky a slova „baňo y ducha“ (záchod a sprcha). Majitelka říká, že baňo je přes hlavní ulici. Kde přesně? No kdekoliv v prachu u kolejí. Ducha? Tak ta tu tedy opravdu není. Jen ze zdi na dvoře trčí kohoutek se studenou vodou. Jsme ale vděční i za tohle. Alespoň můžeme spláchnout ty největší nánosy prachu a špíny. A pod střechou „hotelu“ je člověk v bezpečí a teple.

Další dny si jízdu podél trati zpestřujeme přejezdem cípu solného jezera Salar de Uyuni, rozkládajícího se na ploše 12 000 km čtverečních ve výšce 3650 m. Po soli se jede nádherně, občas to pod koly křupne, jako by se najelo na tenký led. Je modré nebe, pod námi bílá sůl, všechno to vypadá jako pořádný kýč. Ale není to kýč, to jen a jen příroda tu vytvořila tohle unikátní dílo. Přesně 84 km jízdy po soli je jedinečným zážitkem.

Poslední den v Bolívii máme naplánován nocleh ve vesničce přímo vedle trati. Předpokládáme, že tu bude ubytovna tak, jako pokaždé byla předchozí dny. Začíná fučet pěkný protivichr a tak se už těšíme, až zaparkujeme kola a schováme se pod střechu. Ale ouha. V Chiguaně je jen jediný domek a před domkem voják svlečený do půli těla. „No, no,“ odpovídá na všechny naše dotazy a šplíchá na sebe přitom vodu z kýblu. Posádka je asi strategicky důležitá, stan si tu postavit nemůžeme.

Nedá se nic dělat. Musíme ještě dalších 30 kiláků až k chilské hranici. Zdá se nám lepší ujet nějakých pár kilometrů navíc v protivětru než nocovat v poušti bez jídla. Opouštíme tedy posádku o síle jednoho muže a kodrcáme se dál. Je to fuška, ale stojí to za to. Okolí je nádherné, vrcholky hor pokryté věčným sněhem sahají k šesti tisícům, většinou jsou to sopky a některé i čoudí, což s blankytně modrým nebem nádherně ladí.

Podle GPS jsme už jen tři kiláky od hraniční čáry, někde tady by přeci měla být vesnice… Jediné, co tu ale vidíme, jsou odstavené vagóny. Pár domků vidíme v dálce před námi, ale to už je určitě Chile. Někde tady na té pláni musí být přeci alespoň jeden dům bolivijský. Vtom si všímáme antén vykukujících zpoza vlaku. A skutečně, na druhé straně kolejí je domků hned několik. V jednom pasová kontrola, ve druhém celnice, v dalším někdo bydlí a v jiném sídlí přednosta stanice.

Pasovák v teplákách usedá ke stolu a povídá: „Za patnáct boliviánů (cca 60 korun) vám dám razítko do pasu, dám tam zítřejší datum, protože oni už mají zavřeno, takže tam pojedete až zítra, ne?“ říká nám zkušeně. „A dá se tady někde přespat?“ ptám se. Za chvíli už stojím u přednosty a ten mi ukazuje krásný 2 + 0, tč. v jedné místnosti s jednou starou postelí a jednou matrací a v druhé se samým haraburdím.Tak ani dnes nás osud nevypekl. I dnes se nám železničáři postarali o střechu nad hlavou, teplo a bezpečí.

Přes Chile, kde se nám několikrát o pohodlné přespání postarali pumpaři a policajti, míříme na Ohňovou zemi. Z úplného konce Jižní Ameriky se lodí přesouváme k břehům Antarktidy. Ne, tady jsme se opravdu se železnicí nesetkali. Přes Argentinu, Paraguay, Brazílii dojíždíme do Uruguaye, kde naše putování Jižní Amerikou končí. Letecky se přesouváme na severní polokouli do Mexika. Čeká nás Severní Amerika.

Chcete-li se dozvědět více o naší cestě, můžete tak učinit na www.luciemichal.info, kde najdete pravidelně aktualizovaný deník expedice. Během tříleté cesty jsme nejen šlapali na kole, ale i pilně psali. Postupně vznikly tři knihy: Z Čech až do země vycházejícího slunce, Pod oblohou Jižního kříže a Přes ledové království do zeleného pekla. Všechny tři si můžete objednat na www.cykloknihy.cz. Závěrečnou část tetralogie právě připravujeme a vyjde na podzim tohoto roku.

LUCIE KOVAŘÍKOVÁ, MICHAL JON

Většinu bolivijských etap absolvujeme podél železnice

Čekáme na první ranní vlak v Aguas Calientes, Peru
Foto: AUTOŘI (2x)