České dráhy, a.s. Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ     



Rozeklané atlantské břehy s majáky a temnými lesy

Jedeme do Francie. V dubnu (2005). Je sice teprve únor, a tak by se zdálo, že není vlastně ještě o čem psát. A přesto – všechny plány, přípravy – to je přeci nedílná součást cesty. Připadají mně chudé takové ty články typu „vyjeli jsme tehdy a tehdy, viděli jsme to a to a už jsme zase zpátky“. Tak to nikoliv. Cesta začíná přeci daleko před vlastním odjezdem. Začíná prvním nápadem, prvním vytýčením cíle. A tak tedy, ač teprve únor, jsme již na cestě.

První krok byl tedy učiněn. Věřím, že skutečná cesta bude stejně vzrušující, jako jsou přípravy na ni. Hledáme spojení, kombinujeme a určujeme denní cíle. Měníme vše s ohledem na přísun informací. První mapy. Kam že to vlastně jede vlak. První knihy, průvodce, bedekry. Je opravdu neobyčejně vzrušující listovat v průvodci. Vidět na obrázcích místa, která možná navštívíme. Číst o pamětihodnostech, jídlech, lidech. Region, který nás láká, je Bretaň. Ano, onen mýtický kout Francie, který vlastně není až tak francouzský. Armor a Argoat. Rozeklané atlantské břehy s majáky a temné, tajemné lesy.

Pokaždé, když se s kolegou sejdeme, padají nové a nové návrhy. Postupně „prověřujeme“ všechny možné informační kanály – internet – knihy – mapy – jízdní řády. Stávají se z nás „skoro znalci“ onoho kousku Francie. Víme, kde najdeme megality, kde bažiny, kde chrámy. A také kde stojí monumentální hrady. Seznamujeme se s plány měst. Sledujeme vrstevnice. Počítáme kilometry. Víme, jakou bretaňskou specialitu si objednat v té které restauraci. Jsme na cestě již dnes…

Skutečná cesta bude trvat čtyři dny, z toho dva dny „spolknou“ přejezdy obrovských vzdáleností. Na procházku Bretaní zbývají dva dny, dá se říci necelé. Pořád ve vlacích, jídlo z domova, káva na lihovém vařiči někde v odlehlém koutu nádraží. Krajina se bude míhat za okny kupé. Prohlídky budou limitované jízdním řádem. Náklady musíme srazit na „maximální minimum“ – nejlépe kdyby nebyly žádné…

Ano, tak nějak to možná bude vypadat. Ale je zatím únor. Vedle mě leží průvodce Francií a já studuji podrobný plánek kláštera Mont St. Michel. Procházím se po pláži, kterou odhalil obrovský odliv a těším se na úprk před přílivem. Nasávám vůni oceánu. Motto naší pouti je jasné – smočit alespoň prst v Atlantském oceánu. Nejedeme však k moři. Nejedeme ani k rybníku. Jedeme k oceánu s velkým O. Chceme vidět majáky a skalnaté pobřeží. Chceme být potřísněni příbojem. Chceme stát na kraji Evropy…

Cesta v plném proudu

Je únor a cesta je v plném proudu. Zdá se, že informací je spousta, opak je pravdou. Stránky francouzských železnic SNCF jsou nepřehledné. Asi je to tím, že příliš nerozumíme francouzštině. Nacházíme jízdní řády jednotlivých regionálních tratí, ale zdá se, že mají řády ještě složitější než ČD. Pod každou tabulkou je minimálně deset řádků vysvětlivek a poznámek, kdy že to vlastně ten vlak jede či nejede nebo možná pojede…Tápeme.

Podle mapy tratí alespoň zjišťujeme, kam všude se dá vlakem zhruba dostat. Zatím se to však podobá spíše jízdě do tmy. Hltáme všechno o krásných místech Bretaně, ale nevíme, co nám vlak umožní. Nemáme ponětí, kde budeme spát. Noční vlaky – to je velký problém. A tak klasický železničářský „trik“, jet přes noc někam dál a nad ránem to otočit tam, kam potřebujeme, není vůbec jistý.

Samozřejmě, že tu existují hostely či hotely. Bereme v potaz i tuto alternativu. Ale motto číslo dvě již zaznělo: minimální náklady. To není lakota. To je přeci součást dobrodružství. Těžko bychom dnes četli Kerouacka, kdyby cestoval první třídou a bydlel v hotelu. Ačkoliv denně plánujeme, žádný pevný plán nemáme. Chceme vidět Atlantický oceán. To je jediný a pevný bod naší expedice. Je únor a cesta ubíhá…

Opět blíže k odjezdu. Čtu si v knížce pana Kožíka „Bretaň, dcera oceánu“. Sálá z ní láska k této části světa. A navíc ten jazyk. Dá se říci archaický. Přesto si ho s chutí převaluji v ústech, čtu si nahlas, zavírám oči a stojím s autorem na útesu, bičován větrem a smáčen věčným bretaňským deštěm. Oceán bouří. Chvíli šeptá, chvíli řve. Vzdávám hold námořníkům, rybářům a jejich ženám. Vzdávám hold této zemi.

Je březen, jsme blíže k cíli. Plán cesty je víceméně určen: Paříž, Rennes, Saint Malô, Mont St. Michel, Brest a dále se uvidí. Přesto stále zadáváme nová a nová hesla do vyhledávače „Google“, ptáme se, posedáváme v knihovnách, listujeme v časopisech. Ano – tato část cesty je opravdu zábavná a vzrušující.

Duben – Den D

Volíme trochu neželezničářský odjezd. Šumavské lokálky jsou ve své řídkosti nevlídné k cestovatelům. Takže se italským autíčkem necháme odvézt do bytelného německého Passau a zde ranním vlakem zahajujeme expedici do křehké Francie. V 8.00 hodin ráno z Passau do Mnichova a odtud přímý vlak do Paříže. Ve 22.00 hodin vystupujeme na pařížském nádraží Est. Jak jednoduché, jak rychlé.

Další náš spoj odjíždí až v šest ráno z nádraží Paris Montparnasse. Pomalu procházíme živým, ozářeným velkoměstem. Počasí je vlídné a spěchat není kam. Kde přenocujeme, zatím nevíme. Zkusíme čekárnu. Noční nádraží je pusté a nevlídné. Jediný hezký pohled je na řadu strojů TGV vyrovnaných vedle sebe. Elegantní, odpočívající dravci. Čekárnu stráží francouzská železničářka, ale nás si nevšímá. Židličky jsou schválně tvarovány tak, aby se nedalo polehávat. Ale kam na vynalézavé železničáře, zvyklé spát v krkolomných pozicích v hytlácích, na stavědlech, na mašinách, na služebních stolech a na dalších všech možných a nemožných místech.

Po půlnoci se koná ještě jedna neagresivní policejní kontrola, ale stačí se prokázat platným cestovním lístkem a můžeme dál pokračovat v akrobatickém víceboji o nejlepší polohu. Ráno nádraží téměř nepoznáváme. Plno pospíchajících lidí, obchůdky otevřené. Vůně čerstvého pečiva a kávy. Neodolám a dávám si kávu z automatu za 1 euro. Hledáme, kde si pořídit místenku na první spoj TGV do Rennes a v koutku duše se děsíme, kolik to bude stát. Nacházíme, vyřídíme a jsme spokojeni. Místenka stojí jen o padesát procent víc než káva. Tedy 1,5 eura.

Cesta je rychlá. Sledujeme rychle ubíhající krajinu a auta necháváme za sebou. Zkoušíme počítat průměrnou rychlost a vychází nám zhruba 180 km/h. Slušné. Stále ještě dolaďujeme plán dne. V Paříži, stejně jako na ostatních francouzských nádražích, jsou k dispozici malé jízdní řády pro jednotlivé trasy. Výborný nápad a výborný pomocník, ale… Jak jsem již předeslal, francouzský jízdní řád se svými poznámkami pod čarou je snad ještě složitější a nepřehlednější než náš. Je potřeba dávat velký pozor, co vlastně jede a nejede.

Chtěli bychom z Rennes autobusem SNCF k Mont St. Michel a potom po pobřeží nějakou místní autobusovou linkou do Saint Malô. Vlakem je tento krátký úsek příliš složitě spojen a časově je tato varianta velmi nevýhodná.V Rennes máme chvilku na přestup a tak zkoušíme informační centrum. Pán v centru pochopil, o co nám jde, ale neví – nemá informace o autobusech. Rozhodnutí je rychlé – Saint Malô. Jsme bohužel zajatci jízdních řádů a Mont St. Michel nám přijde příliš turisticky „profláknutý“.

Suchou nohou po mořském dně

V Saint Malô jsme zanedlouho. Máme jen rámcovou představu, co nás vlastně čeká. Město obehnané hradbami. Než se vnoříme do centra města, chceme se pokochat pohledem z hradeb. Snad to byla intuice. Před námi se otevírá jedna z bran na pláž pod městem. Je odliv a voda daleko. Mořské dno je obnažené a vlhké. Neváháme a běžíme. Kdy se vám povede suchou nohou procházet se po mořském dnu. Odliv zpřístupnil také několik ostrůvků okolo, které jsou rozsypané kolem města.

Běháme, radujeme se, sbíráme mušle, fotíme, užíváme krásného počasí. Návrh zůstat celý den je dvojhlasně přijat. Odpolední siestu trávíme na hradbách. Popíjíme růžové keltské víno a sledujeme turisty, prchající z ostrovů před rychlým přílivem. Pohoda a žádný spěch. Projdeme si útulné městečko plné obchůdků v uzounkých uličkách a pomalu dojdeme až k minimajáčku, stojícímu na visutém molu, a sledujeme lodě. Jeden „kýčovitý“ záběr za druhým. Prostě slunce, moře, víno…

Místní specialita cidre

Ve zpátečním vlaku do Rennes chutnáme místní specialitu cidre. Je to jakýsi kříženec piva a jablečného moštu, nebo něco podobně zběsilého. Mám pocit, že piji jar na nádobí. Nu což, proti gustu… Noc přečkáme v Brestu. Opět tápeme v jízdních řádech. Co ještě stihneme? Láká nás Morloix (čti Morloa), zejména kvůli půvabnému jménu, které mi připomíná Morlora z Nekonečného příběhu. Také samozřejmě kvůli impozantnímu železničnímu viaduktu.

Láká nás také Roscof. Malý přístav, o kterém jsme četli v knize pana Kožíka. Chceme ale hlavně na břeh Atlantiku. Uvidíme, co nám bude ráno umožněno. Večerní Brest je klidný a sterilní. Průmyslový a vojenský přístav. Město bez chuti a zápachu. Ceny místních hotelů jsou nad naše možnosti. Čekárna je malá a nevlídná. Navíc nevíme, zda ji na noc nezamykají. Večeříme nad přístavem, kousek od jediné zajímavé budovy. Bývalá pevnost a v současnosti muzeum. Nedá se nic dělat, riskneme spánek v parku uprostřed města. Malinko se ošívám, ale únava je silnější. Kromě jednoho pádu z lavičky noc probíhá v klidu. Šum listí a nedalekého oceánu uspává a uklidňuje.

Ráno vychází vše, co potřebujeme. Andělé nám přejí. Myšlenky našich žen nám rovnají cesty, rozhánějí mraky a přivádí nám do cesty pouze ty dobré, správné lidi. Káva z automatu za „padíka“. Autobus jede tam, kam jsme doma píchli prst do mapy. Le Conquet. Za dvě eura dovezeni na kraj Evropy. Slunce. Vůně oceánu. Ze zastávky pádíme na molo k vytoužené vodě. Je opět odliv a lodě na suchu. Ale horizont. Ten horizont. Vidíme zaoblení země. Ničím nenarušená vodní masa. Tam někde je už Amerika…

Víme, že někde blízko městečka je maják Point St. Mathieu. To chceme vidět. Maják a rozeklané pobřeží. V informačním centru opět ochotné a příjemné dívky. Dokonce nám nabízejí možnost úschovy batohů, čehož rádi využijeme. Čekáme na autobus, co nás doveze nedaleko majáku, ale ten nejede a nejede. Kde je zádrhel? Podívali jsme se dobře do jízdního řádu? Chyba ovšem není „na našem přijímači“. To jen fekální vůz zatarasil uzounkou uličku a „nasává“. Za ním zahlédneme námi očekávaný autobus, který to ovšem vzdává a otáčí. Bez nás. Kupujeme tedy růžové šampaňské a jdeme pěšky.

Vše je opět tak, jak má být. Procházka je pohodová, slunečná, mořská. Tedy co povídám: oceánská. Cesta vede loukami podél břehu. Pod námi skaliska a oceán. Jedna z několika malých pláží, které vykousala voda v kameni, se stává místem naplnění cíle naší expedice a smáčíme se v Atlantiku. Boucháme šumivé víno, které pění stejně jako převalující se vlny. Břeh Evropy pokořen naší přítomností.

Point St. Mathieu

Místo jak z románu „Jméno růže“. Starý polorozpadlý klášter lemovaný majáky. Do skal se opírá voda. Skvělé místo k meditaci. Meditujeme tedy. Necháváme myšlenky třepotat se ve vibracích příboje. Kombinace oceánu, skal a zpěvu dávno zesnulých mnichů nás uchvacuje. Svačíme šampaňské. Čeká nás už jen cesta zpět. Čekáme opět na autobus. A autobus opět nejede a nejede. Hledáme „fekál“, ale ulička je prázdná. Padá návrh: pokud autobus nepřijede do pěti minut, zůstaneme a vychutnáme si západ slunce na konci našeho světadílu. Nečekáme ani těch pět minut a...

...kupujeme další šampaňské a trávíme nádherný klidný večer na skále. Pod námi burácí příliv. Na obzoru plachta bílá. Vdechujeme slaný vzduch a vedeme vážné hovory. Slunce se pomalu noří do bezedných vod. Způsob tohoto večera je vskutku rozmarný. Otázku pít či nepít neřešíme. Pijeme. Sníme.

Původní nápad přespat na pláži se rozpouští v mé městské pohodlnosti, která se zrádně a nečekaně objevuje. Sprcha. Jak nebeatnické, ale jak svůdné. Království za postel. Stačí 36 eur, což jsou naše poslední peníze, a máme útulný pokojík v přístavních barvách. Celou noc prší, takže to nebyla žádná lenost, ale intuice. Jak milosrdná výmluva.

Ráno je mokré a zamračené. Navíc nás v Brestu čeká nemilé, a zejména naprosto nečekané překvapení. Místa ve vlaku jsou vyprodána. Koukáme nedůvěřivě na pokladní. Vyprodané kino nebo koncert, no prosím – ale vlak? Nezkušení cestovatelé dostávají další lekci. Vyprodán je i následující spoj přes Quimper. Nezbývá než počkat na odpolední vlak, na který získáváme další, pro nás zcela kuriózní doklad. Místenku bez místa. Místenku k stání. Divoká karta. No disposicione.

Napadá nás, že se zřejmě jedná o jakousi zálohu za náhodné odpadlíky. A bude-li plno, tak těch pět deset lidiček na chodbách nepřekáží. Ovšem naplánovaný harmonogram návratu přichází vniveč. Hledáme náhradní program, v čemž nám statečně pomáhá skutečně profesionální a příjemná pokladní. Kolegova kreditní karta řeší poslední úskalí. Osm eur stojí příplatek na vlak EuroNight pro jednoho. Trávíme dopoledne v čekárně. Venku řádí temný bretaňský déšť. V Paříži budeme po šesté a do půlnoci spousta času. Uděláme si ještě poslední procházku.

Ta Paříž...

Ach Paříž. Přijde mi tak nemístné procházet se tímto městem s batohem na zádech. Jako bychom sem nepatřili. Město je plné elegantních lidiček, lidí extravagantních. Toužím se procházet úzkými uličkami v rozevlátém obleku, šálu kolem krku, v ústech dlouhou rimbaudovskou dýmku. Posedávat v kavárnách, psát básně. Paříž. I ty dívky na kolech jsou tak jiné než „cyklopotápěči“, kteří se v barevných neoprénech řítí Šumavou. Pařížanky sedí rovně a hrdě a vůbec se nezdá nepatřičné, že mají na sobě slušivý kostýmek. Paříž. Vůně Seiny, šepot Quasimoda. Jsem tímto místem po letech opět uchvácen.

Procházíme Lucemburské zahrady. Pařížané tu posedávají, piknikují, jógují, hrají si. Uvažuji, jak dlouho by asi vydržely ty desítky židliček v českém parku, než by skončily kdesi na zahradách, chalupách a chatách. Odpočíváme u chrámu „Naší Matky“. Posloucháme příjemný jazzíček.

Sedíme, vdechujeme řeku, klid a pohodu podvečerní megapole. Není třeba běhat po vyhlášených pařížských atrakcích. Stačí se posadit do kterékoliv kavárničky. Stačí se posadit na břehu Seiny. Stačí se posadit na židličku v parku a víte, že jste v Paříži. Jsem rád, že nám ta drobná příhoda s vyprodaným vlakem umožnila tuto krátkou návštěvu. Zapomínám na batoh a únavu. Hrdě kráčím středem ulice, bafám z dýmky a recituji Opilý koráb…

Cestou nás ještě překvapuje Rue de Strasburg. Desítky kadeřnických salónů po obou stranách ulice. Jsou plné krásných černých dívek a chlapců. Vzpomněl jsem si na cestopis Ivy Pekárkové z Afriky. Píše v něm o zkušenosti s černoškami, které jsou naprosto posedlé vzhledem svých vlasů, o jejich narovnávání i za cenu naprostého zničení. Zřejmě to není záležitost jenom Afriky. Pohled je to rozhodně fascinující.

Pátek večer. Nádraží je přeplněné. Jsme v klidu. Máme místenky, takže se jen dočkat přistavení vlaku. Návrat je unavený, ulepený, pomalý a nudný. Z Paříže do Železné Rudy za jedenáct hodin. Ze Železné Rudy do Volar za dalších jedenáct hodin. Co k tomu dodat. Jsme zpět. Jsme zpět a přesto opět na cestě. Zadávám heslo: Londýn „čaj o páté“...

PETR ČMERDA


Obchod s nápoji cidre v Saint Malô


Maják Point St. Mathieu je doslova kouzelným místem.
Foto: AUTOR (2x)