Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Pyreneje, které patří k jedněm z nejvyšších evropských pohoří, leží v jihozápadní části Evropy na pomezí Španělska a Francie. Odnepaměti tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy, hranici, která po dlouhá staletí oddělovala rozdílné kultury a hrála důležitou roli na evropské politické scéně. Ačkoli politický význam této hranice se vznikem Evropské unie v podstatě zanikl, geograficky se nic nemění a rozmanité vysoké kopce dál stojí na místech, kde vyrostly již před mnoha miliony lety.

Pyrenejský horský masiv se táhne v délce více než čtyři sta kilometrů od břehů Atlantického oceánu na západě až po Středozemní moře na východě. Některé z jeho vrcholů dosahují nadmořské výšky překračující hodnotu tři tisíce metrů, přičemž ten nejvyšší – Pico de Aneto – měří 3404 metrů. Celá horská oblast zasahuje na území tří států – Španělska, Francie a ministátečku Andorra, který je vtěsnán mezi hranice předchozích dvou jmenovaných, v místě vzdáleném přibližně sto dvacet kilometrů od nejbližšího břehu Středozemního moře.

Jak už to v případě velkých pohoří bývá zvykem, podstatnou část příjmů místních obyvatel i regionálních rozpočtů zajišťuje turistický ruch. Stejné je to i v Pyrenejích, kam každoročně směřují desetitisíce návštěvníků. Ke zdejším turistickým lákadlům patří především rozmanitá a divoká horská příroda a rozsáhlé náhorní plošiny vybízející v zimě k lyžování a v létě k pěším procházkám kolem piniových lesů a křišťálově čistých jezer.

Spokojeni mohou být také milovníci poznávání historických staveb a památek, protože místní kopce jsou plné hradů a vojenských pevností připomínajících neklidné období středověku. No a železniční cestovatelé zase ocení, že východní oblastí francouzské části Pyrenejí lze projet po kolejích velmi zajímavé úzkorozchodné horské železnice.

Objevme i my prostřednictvím následujících řádků svět, v němž se člověk může téměř dotýkat vrcholků hor i okolní okouzlující přírody. Stačí jen nastoupit do romanticky vyhlížející žluté vlakové soupravy, jež po zdejší horské železnici jezdí od doby jejího zprovoznění, a vydat se na krátkou poznávací cestu.

Výlet úzkokolejkou

Cesta za poznáváním francouzské části východních Pyrenejí začíná na horském nádraží v La Tour de Carol, které leží v blízkosti hranice se Španělskem a na které každé ráno přijíždí noční rychlík z Paříže (podle aktuálního jízdního řádu odjíždí z pařížského nádraží Austerlitz ve 21.56 h). Po protažení kostí procházkou na nástupišti lze buď nastoupit do španělského vlaku, který odtud jezdí do Barcelony, nebo do úzkorozchodného vláčku směřujícího do Villefranche de Conflent. Právě ten bude několik hodin naším společníkem.

Minulost horské úzkorozchodné železnice ve francouzských Pyrenejích je stará více než sto let, neboť projekty na její stavbu už existovaly na konci 19. století. Vlastní pokládka kolejí byla započata až roku 1903, ale na dokončení celé své délky (63 kilometrů) si trať musela počkat ještě dalších 24 let. K provozním zajímavostem železnice patří především její horský profil (vlaky musejí překonávat výškový rozdíl 1083 metrů), elektrické napájení postranní kolejnicí (kvůli bezpečnosti není vhodné se mimo vyznačená místa pohybovat v těsné blízkosti kolejí) a nasazování původních vozidel. Ty však v posledních letech začaly také částečně nahrazovat modernější soupravy.

V letním období jsou do jednotlivých vlaků řazeny také otevřené vyhlídkové vozy, ze kterých se cestující mohou téměř dotknout okolní přírody vlastní rukou. Všechna na úzkokolejce provozovaná vozidla jsou opatřena slušivým žlutým nátěrem, doplněným ve spodní i horní části červeným pruhem. Díky této podobě si zdejší vlaky vysloužily označení „Train Jaune“ čili „Žlutý vlak“.

Po opuštění La Tour de Carol a po několika zastávkách v malebných vesnicích a městečkách si lze z jedoucího vlaku několik minut vychutnávat pohled na zdejší náhorní plošiny. Na jejich konci jsou jasně viditelné vysoké a většinou holé kopce, jejichž vrcholky často zdobí sněhová čepice. V okolí Saillagouse se koleje začínají výrazněji klikatit a postupně stoupají vzhůru. Před lyžařským střediskem Font Romeu Odeillo stojí pod jedním z traťových oblouků velmi zajímavá stavba futuristického vzhledu. Jedná se o největší sluneční pec na světě, která pochází z roku 1969. Rozměry jejího zrcadla dosahují výšky 45 metrů a šířky 50 metrů.

Aniž by to na okolní krajině bylo patrné, ocitá se vlak za Font Romeu Odeillo na nejvýše položeném úseku železnice. Následuje stanice Bolquere-Eyne, nejvýše položená stanice v síti SNCF (nadmořská výška 1592 metrů). Odtud se již mírně klesá směrem k Mont Louis la Cabanasse. Horské městečko bývalo kdysi důležitou vojenskou pevností, kterou postavil vojenský architekt krále Ludvíka XIV. Několikaminutový pobyt na místním nádraží stačí jen na vykřižování s případnou protijedoucí soupravou a už se zase jede dál. Samozřejmě to platí jen v případě, že se turista v těchto končinách nechce zdržovat nebo mu vadí několikahodinové čekání na další spoj.

Poslední úsek tratě za Mont Louis la Cabanasse se od těch předcházejících výrazně odlišuje. Pryč jsou rozsáhlé náhorní plošiny, okolní kopce koleje téměř svírají, všude roste bujná vegetace a hlavně trať prudce klesá dolů. Vlak každou chvíli projíždí nějakým tunelem nebo překonává některý z místních mostů. Technicky nejzajímavějším je asi závěsný most Gisclard, který vyniká elegantní kombinací ocelových nosníků a lan ukotvených ve dvou vysokých pilířích a okolních skalách.

Závěrečné kilometry své trasy „Žlutý vlak“ absolvuje na dně hlubokého údolí, mine nebo projede několik obcí, jejichž vzhled by se dal úspěšně použít pro kulisu historického filmu, a zastavuje ve Villefranche de Conflent v železniční stanici s dlouhým názvem „Villefranche Vernet les Bains“.

Městečko strategicky zasazené do nejužšího místa v údolí řeky Tet se velmi dobře bránilo proti útokům nepřátelských vojsk. Do dnešních dnů se zde zachovala podstatná část hradeb okolo historického centra a také vojenská pevnost Fort Liberia ze 17. století, která stojí ve skalách nad městem. Z dalších stavebních památek si pozornost zaslouží místní románské kostelíky i úzké uličky pocházející ještě z doby středověku. Při dostatku času se člověk může jít podívat i do nedalekých jeskyní Grottes des Canalettes, které jsou občas používány také jako koncertní sál s jedinečnou akustikou.

Po prohlídce Villefranche de Conflent se lze buď „Žlutým vlakem“ vrátit zpět do La Tour de Carol nebo pokračovat v cestě po již normálněrozchodné železnici směrem k městu Perpignan, které leží na pobřeží Středozemního moře. Cestou je možné vidět řadu středověkých hradů, které jsou roztroušeny po okolních kopcích. Samotný Perpignan pak nabízí k prohlídce své historické centrum plné pozoruhodných gotických staveb. A v neposlední řadě lze na plážích v okolí města strávit příjemnou, lenošivou dovolenou.

Jak se tam dostat

Je nutné přiznat, že oblast východních Pyrenejí a Českou republiku dělí poměrně značná vzdálenost. Například při použití pravítka a mapy člověk snadno zjistí, že se jedná přibližně o 1200 kilometrů. Pokud se však vezme do ruky vlakový jízdní řád, vzdálenost se ještě prodlouží minimálně na 1800 kilometrů. Z výše uvedených důvodů je tedy do této části Francie pozemní doprava veřejnými dopravními prostředky velmi zdlouhavá a také komplikovaná. Při použití vlaku trvá nejkratší spojení asi 24 hodin (na trase Praha, Drážďany, Frankfurt, Paříž a La Tour de Carol) a cestující musí při něm třikrát až čtyřikrát přestupovat. Ani použití letadla však nenabízí nejpohodlnější cestování, neboť nejbližší letiště, kam létají přímé linky z Prahy, se nachází až ve španělské Barceloně. Odtud cesta veřejnou dopravou k Pyrenejím trvá nejméně tři hodiny.

Při použití vlaku z Prahy lze doporučit zakoupení mezinárodní jízdenky do Strasbourgu (jízdné jedním směrem stojí přibližně 85 eur) a dále po celé Francii cestovat na síťovou jízdenku InterRail. Ta mimo jiné umožňuje libovolně cestovat během 16 dní po celé zemi. Je ale přitom nutné doplácet ceny místenek na některé druhy expresních a nočních vlaků. Pro dospělého tato jízdenka stojí 229 eur.

Staré hradby obepínající centrum Villefranche de Conflent

Pohled z okna na žluté vozy vlaku a na okolní krajinu
Foto: AUTOR a archiv autora