Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Železničář Jindřich Vohradský z Kralup nad Vltavou oslavil letos 11. července již své 99. narozeniny. Tento pozoruhodný člověk měl i určitý podíl na osvobození Prahy v květnu 1945. Tehdy díky své rozhodnosti a zkušeností ze studií na vojenské akademii zlikvidoval německý pancéřový vlak, který se řítil na Prahu, aby potlačil povstání českého lidu proti německým okupantům.

Zbývá ještě dodat, že pan Vohradský, který se narodil v roce 1907, působí neobvykle dobrým dojmem a má o všechno živý zájem. Jindřich Vohradský je nabitý vědomostmi a současně vzpomínkami na různé etapy svého života, z nichž ho patrně nejvíce poznamenalo období druhé světové války. Pan Vohradský je absolventem dělostřelecké důstojnické akademie v Litoměřicích a současně železničářské odborné školy v Brně. Rodák z Háje u Příbrami zakotvil posléze v Kralupech nad Vltavou, kde v tamní železniční stanici působil v několika pracovních funkcích. Dráha o pana Vohradského měla zájem, neboť měl výborné matematické a analytické schopnosti.

Pan Vohradský vzpomíná: V obvodu kralupské stanice jsem začínal jako zácvikář v Peruci na trati Kralupy nad Vltavou – Most a poté jsem byl předisponován do Roztok u Prahy a posléze do dispoziční stanice Kralupy nad Vltavou. Sloužil jsem jako výpravčí nejen v Kralupech, ale i ve stanicích na tratích do Kladna, Velvar, Neratovic, Prahy a Lovosic.

V kralupské stanici se Jindřich Vohradský rychle zacvičil, byl povýšen do funkce vrchního adjunkta a posléze šel pracovat na post tzv. vlakového dozoru, tedy dispečera, kde zaskakoval i ve stanici Kladno Dubí. Dubí bylo za druhé světové války důležitou stanicí, neboť se tam dovážela železná ruda pro kladenské železárny. Když jsem tam vykonával funkci dispečera, tak se mně podařilo občas některé zásilky nasměrovat na Tuháň, kde jsme měli tajný sklad a část rudy si uschovávali na lepší časy, v které jsme neustále doufali, usmívá se pan Jindřich. Dodává, že po skončení války se kvalitní švédská ruda opravdu hodila a kladenské železárny mohly nepřerušeně vyrábět železo, nyní již pro mírové účely.

Při mobilizaci v roce 1938 jsem již byl záložním nadporučíkem lehkého polního dělostřelectva. Byl jsem odhodlán chránit naší Československou republiku, proto jsem byl strašně zklamán po politických dohodách a takzvaném „Mnichovu“, kdy jsme jako armáda byli demobilizováni. To se dá těžko popsat, co to s námi tehdy udělalo. Byli jsme dobře vyzbrojená a připravená armáda a politici nás zradili, říká rozhořčeně muž, pro něhož je čest, jak říká, na prvním místě.

Asi nejhrůznější příhodu však Jindřich Vohradský zažil v květnu 1945, v době, kdy v Praze vypuklo povstání proti německým okupantům. K Praze se blížila Rudá armáda a v Plzni již byli Američané, když se z Lovosic vydal zlikvidovat povstání německý pancéřový vlak. Jednoho květnového dne mně zavolali redaktoři z našeho rozhlasu, že na Prahu směřuje z Lovosic německý pancéřový vlak, a že nás moc prosí, ať jej jakýmkoli způsobem zastavíme. Ve mně by se krve nedořezal, ale okamžitě jsem informoval vedení výtopny, a horečně jsem začal přemýšlet, co budeme dělat. Dostal jsem spásnou myšlenku, že bychom mohli Němce na trati nějakým způsobem zastavit a připravit se na úder, emotivně vzpomíná ještě po tolika letech pan Vohradský.

Protože byl pan výpravčí vždy mužem činu, okamžitě se domluvil s důstojníky československé armády v Roztokách u Prahy, kteří dali souhlas k jízdě ozbrojeného vlaku „Orlík“; ten vyjel po sousední koleji naproti německému vlaku, aby ho zdržoval a vyjednával s osádkou. Protože je pan Vohradský záložní důstojník, rychle načrtl strategii a dojednal se všemi akci, která, byť byla riziková, mohla s určitým štěstím vyjít. Naši vojáci jeli do kralupských tunelů po druhé koleji naproti pancéřovému vlaku a měli, chráněni právě těmi tunely, vyjednávat s Němci. V té době se již připravovala lokomotivní posádka a v topírně chystali parní stroj řady 354.0, zvaný andulka, která by sunula vagony, naložené patnáctimetrovými kolejemi a deseticentimetrovými ocelovými tankovými pláty na otevřených vozech. Mojí vizí bylo, že Němce zastavíme nárazem této soupravy, říká pan Vohradský.

Jak řekl, tak se také stalo. Českoslovenští vojáci se zanedlouho vrátili zpět do Kralup, že se Němci nemíní vzdát, takže pan Jindřich na nic nečekal, vydal pokyn a připravená lokomotiva se i se svým nákladem rozjela. Posádka na lokomotivě pustila regulátor na maximum a pak seskočila. Vlak se ponořil do kralupských tunelů a pak prý nebylo nic, než jen ticho. O něco později přišla zpráva, že za tunely na straně u Nelahozevse je jen změť lidských těl a železa.

Stroj se sunutými vozy opravdu narazil do německého pancéřového vlaku a ten náraz byl prý tak tvrdý, že kolejnice a ocelové pláty prorazily postupně čela čtyř vozů plných německých vojáků a zbraní. Je to hrozné, ale podstatná část německých vojáků nepřežila. Nicméně Praha byla uchráněna od strašného nájezdu, při kterém by určitě přišlo o život mnohonásobně více lidí, říká ještě dnes rozechvěle pan Vohradský.

Po skončení druhé světové války Jindřich Vohradský pracoval ve stanici chvíli také jako náměstek přednosty stanice a později na Ministerstvu dopravy jako dispečer. Odtud se ale zanedlouho vrátil na post dispečera do Kralup nad Vltavou, kde mu to, podle jeho slov, vyhovovalo nejvíce. Do důchodu jsem odešel přesně v den svých šedesátých narozenin. Na penzi jsem ještě chvíli sloužil jako hláskař a současně jsem byl jakýmsi poradcem při budování dopravního systému pro firmu Kaučuk v Kralupech nad Vltavou, dodává pan Vohradský.

MARTIN HARÁK