|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
 Jana Havranová |
Co vás přivedlo na železnici?
Náhoda. Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být princeznou, jako ostatně každá holka. Kolem 14 let jsem strašně nerada vstávala ráno do školy, takže jsem si tehdy už jen přála, že až budu pracovat, tak abych hlavně nemusela brzo vstávat a byla v teple. Vůbec by mě nenapadlo, že budu průvodčí.
Vyučila jsem se kosmetičkou a zrovna, když jsem se před třemi lety zajímala o nějakou práci, tak se tady v Bohumíně ve stanici uvolnilo místo u vlakových čet. Zkusila jsem se přihlásit, aniž bych věděla, co to vůbec obnáší. Povedlo se. A baví mě to. I když někdy vstávám až moc brzy a venku je zima. Ale je to hezká práce.
Absolvovala jste nějaké speciální kurzy?
Předepsaná školení a předepsané tarifní a dopravní zkoušky. Před přijetím jsem ale byla na psychotestech, zda jsem způsobilá pro tuto práci. Pamatuji si, že jsem dostala čtyři jedničky a jednu čtyřku, protože jsem se špatně orientovala v chaosu. Ale nemyslím si, že kdyby se něco stalo, že bych si nezachovala chladnou hlavu.
To byla velká změna…
Byla. U nás se pracuje v turnusech, které se každý rok mění podle jízdního řádu. Letos máme dvanáctidenní. Obsahuje i pět volných dnů. Každá směna má kolem deseti hodin, může být ale přerušena po dojezdu do cílové stanice třeba na pět hodin podle nástupu na další spoj. To je takové naše neplacené volno. V našem turnusu to vychází v noci, takže ten čas trávím ve služební nocležce.
Nemáte žádné víkendy…
Teď už to vlastně ani nerozlišuji. Když mám volno, tak nevnímám, zda jde o víkend nebo všední den. Někteří také nechápou, jak mohu vstávat do práce třeba ve dvě ráno, nezaspat a ještě normálně fungovat. Vlak nepočká. Za nedochvilnost by se asi se mnou velmi brzy rozloučili.
Jak se do vaší práce promítl výpadek souprav pendolin?
Určitě ve zhoršené náladě cestujících. Člověk se mohl kolikrát snažit, jak chtěl, a nemohl tomu zabránit. Vůbec se tomu ale nelze divit, když hodinu stojíte a vůz netopí…
Zažila jsem sice mnoho konfliktních okamžiků, ale nikdy nebyly kritické. Každopádně je třeba se chovat slušně. Když se k lidem chováte hezky, vždy to pomůže situaci zklidnit. Koneckonců ve vlacích SC Pendolino si naši zákazníci za naše profesionální jednání platí.
A jejich opětovné nasazení?
Stálá klientela má z toho samozřejmě radost. Část cestujících, kteří těmito vlaky s komfortními náhradními soupravami jezdili v přechodném období bez jakéhokoliv příplatku, přešli opět na levnější vlaky. Právě ti ale vůbec nešetřili množstvím často velmi ironických a kousavých poznámek. Zůstali nám věrni naši stálí zákazníci. Od nich jsem naopak slyšela, což mě velmi potěšilo, že ta doprava se opravdu někam hnula. Lidé totiž velmi rychle zapomínají na to, jak se jezdilo ještě před pár lety například v přeplněném vlaku Excelsior.
Už jste si zvykla na popularitu?
Na to se velmi dobře zvyká. Jsem ráda, že když jsem něco zkusila, tak se mi to až do teď vždycky povedlo. Lichotí mi, když mě lidi poznávají. Ba naopak, když pozoruji, že zájem klesá, tak mě to trochu znervózňuje. Takže nevím, jestli to náhodou není tím, že vypadám hůř než na tom plakátě.
Obsluha vlaku je dost vyčerpávající. Jak regenerujete síly?
Moc ráda si pospím. To se cítím opravdu nejlépe odpočatá. Také se to odvíjí od nástupu na směnu. Když jdu do práce v osm nebo v poledne, tak po směně necítím potřebu odpočinku. Ale když vstávám jako teď třeba ve dvě ráno, tak jdu hned domů a co nejrychleji mířím do postele.
Takže žádné diskotéky?
Zjišťuji, že mám strašně málo času. Díky tomu, že mě dráhy zviditelnily, tak se tu svou kariéru pokouším dělat i někde jinde a nějak jinak. Zabývám se modellingem. Navíc si doplňuji maturitu. Takže si dělám rozvrh tak, abych všechno stihla a zbyl čas i na diskotéky a samozřejmě teď v plesové sezóně i na nějaký ten bál. I když jsem vlastně stále mezi lidmi, ráda si zajdu do společnosti. Také ráda sportuji.
Který sport vede?
Určitě posilovna, potom plavání, aerobik a takové ty letní sporty jako třeba cyklistika. Zimní mi k srdci jaksi moc nepřirostly.
Oblíbená literatura?
Nic konkrétního. Přečtu si ráda každou dobrou knihu. Nicméně teď se spíše zabývám četbou učebnic. A nemám ráda bulvární tisk. Jsou v něm jen spousty fotek a minimum informací, které mě ani nezajímají. Dávám přednost klasickým novinám.
A co televize, fenomén doby?
Protože trávím vesměs život v ložnici, tak jsem si tam také přemístila i televizor. I když by se mělo v posteli údajně jen spát, tak já se v posteli učím, dívám se na televizi nebo si čtu. Vždycky ráno, když vstávám, tak si ji na chvíli pustím a stihnu alespoň nějaké ty zprávy.
Kde jste byla nejdále na dovolené?
Na Kubě, vloni. Mám ráda rozkvetlé jaro, léto, ale i podzim, když je hezký a není moc sychravý.
Nějaké jiné záliby, zahrádka, květinky?
Zatím ne. Doma na ně sice trpí, ale já je umím jen zalévat. S kytkami ve váze si dokonce povídám, protože mi řekli, že pak vydrží. Ale není to vyloučeno samozřejmě později. Dokonce začínám i vařit.
Když jste zmínila vaření, co vám nejvíce chutná?
Jsem na pravou českou klasiku jako vepřo-knedlo-zelo, svíčková a podobně. Ale nevím, jestli bych to dokázala připravit. Jím ale velmi ráda.
Vůbec na to nevypadáte. Umí vám něco pokazit náladu?
Děkuji (smích). Nikdo z příbuzných a známých, co nemají s dráhou nic společného, mi nevěří, že jsem klidná. V práci se snažím vše zvládnout profesionálně a s nadhledem. V profesním i občanském životě mě snad nejvíce vytáčí hloupost, navíc když ji umocňuje hluboká neznalost. A pak také projevy nadřazenosti. To, jak si někdo na někom něco zkouší.
A co závist?
No, řekla bych, že je v tom ta naše česká povaha, která tak trochu více než jinde raději závidí, než přeje. Takže určitě existuje. Tak půl na půl. Na druhé straně jsou zase lidé, co vám přejí a mají vás rádi. A pak – vždyť se říká, že když se o vás nemluví, tak jako byste ani nežil. Beru to sportovně.
Jak je to s garderobou? Ve vlaku jste všichni jako ze škatulky…
Do práce si samozřejmě všechno připravuji sama. Ať už to jsou věci, které potřebuji k výkonu služby a musí být opravené podle posledních novinek, telegramů, rozkazů a nějakých změn, nebo stejnokroj. A s vizáží potíže nemám. Už tím, že jsem vyučená kosmetička. Ostatně si myslím, že bychom měli každý chodit upravený, dbát na svůj vzhled a působit příjemně.
Žádné problémy s módou, když většinou nosíte stejnokroj?
Nejsem výstřední člověk. Nikdy jsem se nesnažila tímto způsobem nějak vyniknout. Společenský oděv, obvyklá barva modrá, bílá, černá. Navíc se mi ta uniforma líbí…
Máte partnera? Jak vnímá vaší profesi? Mám přítele. Má sice železniční průmyslovku, ale dělal práci, která neměla s dráhou nic společného. Vystudoval vysokou školu a nyní působí jako manažer u nadnárodní společnosti. Od začátku to bral normálně. Teď je samozřejmě rád, že se mi daří. Lidi se třeba zpočátku dost ptali, jestli mu nevadí, že jsem takhle pryč, a jestli nemá strach, že se mi něco stane. Ví, že nejsem konfliktní typ. Už si zvykl. Ale je fakt, že každý chlap to nesnese, že jeho dívka, místo aby byla doma, tráví noci ve službě.
Jezdíte vlakem i mimo službu?
Samozřejmě. Jako cestující. I osobáčky. Například do Havířova k zubaři. Takže vím, jak je příjemné, když něco nevíte a průvodčí vám vyhledá nejbližší spoj, poradí… Ale takové ty túry do Itálie, Španělska a podobně, to ne. Na to je nejlepší letadlo.
Poslední otázka - co byste chtěla vzkázat svým cestujícím?
Aby s námi měli trpělivost. A aby se jim vlakem vždy dobře cestovalo.