Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Ve dnech 5.–9. dubna proběhla pardubická část 14. ročníku mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa – Febiofest 2007. Protože v minulém ročníku byl na závěr promítán film Spalovač mrtvol v krematoriu, zvolili letos pořadatelé rovněž stylové zakončení této pardubické části. Zorganizovali promítání oscarového filmu z roku 1966 Ostře sledované vlaky v hale pardubického hlavního nádraží.

V pondělí 9. dubna se čelné osobnosti Febiofestu (včetně herce Václava Neckáře, představitele Miloše Hrmy z Ostře sledovaných vlaků) svezly z Prahy Holešovic do Pardubic spojem SC 513. Účast Václava Neckáře byla předem avizována v tiskové zprávě, neboť byla pojata do konceptu VIP Pendolino.

Václav Neckář ve vlaku částečně přejal povinnosti palubní průvodčí a spolu s ní prošel první čtyři vagony – víc do Pardubic nestihl – aby zkontroloval jízdenky, pohovořil s cestujícími a rozdal desítky svých autogramů.

V pardubické hale byla asi jedna pětina celkového prostoru oddělena od běžného provozu a uzavřen příjezdový podchod (vysvětlení s omluvou cestujícím běželo stále pod světelnými tabulemi odjezdů a příjezdů). Rovněž vchod z přednádražního prostoru naproti byl uzavřen, a na okna bylo nainstalováno provizorní zatemnění. Před sedadla asi pro 100 diváků bylo vztyčeno promítací plátno a reproduktory.

V 16 h byla první projekce určena veřejnosti, návštěva byla neočekávaná, sedadla nestačila a několik desítek diváků sledovalo film ve stoje. Večer, při druhé projekci, která byla jen pro zvané, byla sedadla téměř zaplněna. Večerní představení uvedli zástupce ředitelky odboru 16 – krajské centrum Pardubice Ing. Michal Štěpán a vrchní přednosta uzlové stanice Pardubice Miloslav Ježek. Ředitelka odboru 16 Ing. Luďka Hnulíková sledovala projekci v hledišti.

Film, který ani po 40 letech nezestárl, odměnili diváci potleskem.

Ještě před odjezdem, v čekárně ČD Lounge Praha Holešovice, jsme stačili Václavu Neckářovi položit několik otázek:

Jak jste se dostal k Ostře sledovaným vlakům?

Začínal jsem v divadle v Mostě, kde jsem byl na půl úvazku osvětlovač a na půl herecký elév. Protože jsme bydleli v Ústí nad Labem, dojížděl jsem vlakem, ještě starou trasou přes Mariánské Radčice. Ta trať už neexistuje. Ustoupila dolům. To byly moje první cesty vlakem.

K Ostře sledovaným vlakům jsem se dostal na konkurz. Myslel jsme si, že mě nevezmou. Ale jedna dáma z poroty prý o mně řekla: Ten je tak vošklivej, až je krásnej… a dopadlo to dobře.

Já jsem v té době byl v divadle Rokoko, to bylo od roku 1965, a při premiéře hry Jana Schneidera Čekání na slávu mi pan ředitel divadla Darek Vostřel dal útlou novelu Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Tu jsem zhltnul za jedinou noc. Ta premiéra se konala 1. ledna 1966; ani ve snu by mě nenapadlo, že o měsíc později dostanu pozvání ke konkurzu na roli Miloše Hrmy.

Při natáčení jste se asi setkal s mnoha zajímavými lidmi, třeba s autorem novely Bohumilem Hrabalem. Jak byl spokojen s vaším podáním jeho románové postavy a jak s natáčením?

Pan Hrabal byl velmi laskavý člověk a do natáčení vůbec nijak nezasahoval. Několikrát tam byl; ale já se s ním setkával spíše v jeho tehdejším bytě v domečku v Libni, Na hrázi věčnosti, kam mě několikrát vzal pan režisér Menzel. S mým podáním Miloše Hrmy byl pan Hrabal, myslím, spokojen; byla podle jeho představ.

Předpokládám, že podle pana režiséra Menzela taky.

On mě režijně vedl. Já byl poprvé před kamerou, první filmová role.

Takže jste měl i trochu trému?

Samozřejmě, ale měl jsme naštěstí vedle sebe výborné herce, paní Havelkovou, Vlastu Brodského, Pepu Somra…

Shodou okolností jsem byl dva dny při natáčení exteriérů v Loděnicích…

… tam byl nezapomenutelný náčelník stanice pan Cajthaml, a ten si také ve filmu zahrál: mého tatínka, který je v penzi, leží na kanapi a sleduje přesnost osobních vlaků.

Máte kromě role Miloše Hrmy ještě jiný vztah k železnici?

Děda Neckář měl osm dětí a byl železničářem v Jihlavě. Jakou měl přesně funkci, to nevím. (Ani Václavův bratr Jan, který byl rozhovoru přítomen, si přesně nevzpomínal.) Na škole v Ústí nad Labem, v ulici Jateční, měli jsme povinnou dílenskou praxi, na kterou jsem chodil do sdělovacích a zabezpečovacích dílen ČSD. V roce 1960, nebo možná o rok později, jsme dělali o prázdninách na trati, zakopávali jsme kabely v Dolním Žlebu. To je blízko německých hranic, tehdy NDR, a nevede tam ani silnice; jezdí tam jenom vlak. Takže mě železnice provází od školy až do dneška…

Vy a Josef Somr jste byli hlavní protagonisté filmu, stali jste se jeho – dnes bychom řekli – logem. Tušili jste to při natáčení?

To ani ne. A víte, že pro pana Somra to byla patrně také první úloha ve filmu, jako pro mne? Mně ta úloha „seděla“ asi také proto, že mi byla věkově blízká – i když se to odehrávalo za války. Možná jsem se do ní uměl vžít tak, že i když to vidí lidé odjinud, tak to berou. Byli jsme asi před čtyřmi lety s bratrem Jendou v New Yorku, ve filmové akademii, na festivalu Menzelových filmů a na Ostře sledované vlaky bylo natřískáno; nejen naši krajané, ale i američtí studenti, a hlediště se smálo dvakrát. Nejdřív Slováci a Češi, kteří to slyšeli, a pak Američani, když si to přečetli v titulcích. Tam se sedělo i na schodech, zájem byl ohromný.

Co vám nejvíc utkvělo v paměti z natáčení Ostře sledovaných vlaků?

Pan režisér velmi hlídal, aby se neplýtvalo filmovou surovinou, aby se zbytečně scény netočily několikrát, takže většina byla na dvě tři zkoušky. Jen jednu jsme museli přetočit: byla to ta scéna, kdy Miloš přijde za paní Havelkovou, tedy přednostovou, která právě krmí šiškami husu. A ptá se na tu ejakulacio prekox, zda by ho paní přednostová nemohla zaučit. Pan Menzel to udělal znovu, protože, jak řekl, mi bylo na očích vidět, že o tom už něco vím… To byla také jediná scéna, kdy se na moje filmování přijela podívat naše maminka, to byla ještě na živu.

Během cesty jsme se ještě pana Neckáře zeptali, kdy jel naposledy vlakem a jak se mu jede v pendolinu?

Před třemi lety jsem jel do Berlína vlakem EuroCity a byl jsem spokojen. Pendolino, to je krása. Cestování s ním mně trošku připomíná letadlo, interiérem i komfortem.

IVO ŠTECHA

Na moment si vychutnali pocity strojvedoucího pendolina bratři Neckářové: vlevo Václav, vpravo Jan. SC Pendolino 513 vedl strojvedoucí Vladimír Šádek z DKV Praha.
Foto: AUTOR