České dráhy, a.s. Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ     



Úspěšná expedice do Dánska

Motto: V okamžiku, kdy dovolíte, aby vás cesta začala unášet bez jízdního řádu, je zle. Svou trasu si musíte spoutat do deníků, poznámek a fotografií. Jinak vám brzy po návratu většina příběhů z paměti vyprchá…A jednoho dne vás napadne: Proč já jsem tam tehdy vlastně vůbec jel?

Hanzelka a Zikmund

Fenomenální dvojice Hanzelka a Zikmund (H+Z) vyráží 22. dubna 1947 na svoji první expedici, aby se do své vlasti vrátili po třech letech. Druhého dubna 2007 vyráží dvojice šumavských poetických poutníků na svou již pátou výpravu, odkud se vrací po třech dnech. Ano, mám opravdu odvahu srovnávat tyto dvě výpravy. Naše cesty jsou sice skoro jakoby letmé a nevozíme z nich tuny materiálu či filmových dokumentů, přesto každá z nich je pro nás obrovským dobrodružstvím. Poutáme je do deníků a fotografií a řídíme se na nich jízdním řádem. A pokaždé dobře víme, proč jsme tam jeli! Nechť je tedy tento traktát mou drobnou poklonou těmto pánům Hanzelkovi a Zikmundovi – smekám svůj virtuální klobouk a pravím: „Chlapci, díky.“

Poetický záběr šedého majáku na mysu Grenen

Každým rokem objevujeme svoji soukromou „Ameriku“. Když konečně vyslovíme název místa, které navštívíme, máme pocit neuvěřitelné exotiky a neznáma, abychom nakonec zjistili, že ono místo je známé snad všem. Ale to na věci a našem nadšení nic nemění. Procházím-li v knihovně oddělení cestopisů, je tam deset svazků o Austrálii, dvacet o Indii, třicet o Nepálu a tak dále a tak dále. A přesto každá ta kniha je jiná. Na stejných místech prožijí poutníci různá dobrodružství.

Stejné místo můžete skrze tyto knihy navštívit několikrát, a přesto se vždy něčím liší. A to je právě úžasné. Ta jedinečnost osobního pohledu. Když si čtu zápisky kolegy Romana z našich cest, kolikrát žasnu – tady že jsme byli? Toto že jsme prožili? Mám tak vlastně naprosto ojedinělou možnost prožít tu samou cestu dvakrát. A nakonec ještě potřetí cestuji „skrze“ své vlastní psaní.

Jsem tedy rád, že mohu i vám poskytnout tuto možnost několikerého pohledu najednou. Pokud bych to trochu zlehčil – nabízím dva v jednom…Verzi mou a cože je to druhé? To je přeci verze vaše. Obrazy, které vytvoří vaše fantazie. Sny, které se vám budou zdát. Slova, která si zapamatujete a nevědomky posléze použijete. Naše cesta se stane také cestou vaší a to bude naše odměna.

Vyjíždíme motoráčkem

Zatímco pánové H+Z vyráží na svou cestu Tatrou 0(0)7 – nás odváží z Volar stroj M 810 zvaný též „orchestrion“ nebo také poetičtěji „šukafón“. Skoro bych s nadsázkou řekl, že oba stroje byly vyrobeny ve stejném roce, jen ta Tatra bude trochu pohodlnější. Ale to je již osud cestovatelů – odříkání, nepohodlí a neustálé nebezpečí. A právě proto mám rád cestu vlakem, neboť občas splňuje všechny tyto atributy. Ale hlavně mám rád uklidňující zpěv pražců s nápěvem „dudlaj dudlaj dá“ a biograf, co hraje jako vždy skvělý akční thriller „Ušmudlané okno“.

Mám rád skřípání brzd a cukání při rozjezdu. Mám rád zastávky v polích, kde se z mlhy vynoří utrmácený poutník. Třískne dveřmi a spolu s ním a jeho kašlem vejde do vagonu něco mlhy a chladu mokré trávy. Mám rád vůni kávy z termosky průvodčího. Poslouchám zpěv píšťalky výpravčího, smutné klinkání přejezdů a šustění novin.

A tak z onoho červeného motoráčku přeskočíme do vláčku zeleného – ze zeleného do stříbrného „superinterexpresscity“ vlaku a pak zas do motoráčku modravého, aby nakonec celý motorák v německém Puttgartenu pohltil bělostný lodní trajekt jménem Prins Richard, jenž nás převeze do vytouženého království dánského…

Využíváme skoro hodinové plavby ve vlnách Baltského moře k brouzdání po palubě a k pozorování kýčovitého západu slunce. Loď však kromě slunečního divadla a mořského vzduchu nabízí i jiné „námořnické“ radovánky, které si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Objevujeme tajuplné dveře s nápisem „CO2 RUM“. Vcházíme i přes zakazující piktogramy a plnými doušky hltáme ten bublinkový mok, tu perlivou fantazii, tu prchavou inspiraci… Safra – být námořníkem může být občas vskutku skvělé.

Ovšem na obzoru se již objevuje břeh ostrova Lolland a nám nezbývá než opustit tento sodorumobar a připravit se na vylodění našeho vlaku. Vjíždíme na první z těch mnoha ostrovů, které tvoří neobvyklé království dánské. Velmi dlouho a houževnatě se bránili obyvatelé jednotlivých ostrůvků všem mostům, neboť měli pocit, že přijdou o své soukromí a jedinečnost. Myslím, že je chápu, ovšem doba je rychlá a nemilosrdně zkracuje veškeré vzdálenosti a rozmělňuje veškeré jedinečnosti.

Nám umožní prosvištět přes ostrov Falster na zřejmě nejznámější Sjaelland, kde můžete potkat malou mořskou vílu v Kodani, zaplést hovor se zadumaným Hamletem na hradě Kronborg Slot nedaleko Helsingoru, zažít vikingsko–rockovou „pařbu“ v Roskilde a nebo si, jako kolega Roman, můžete dát hodinový „brainstorming“ s bronzovým Andersenem přímo na rozlehlé třídě hlavního dánského města nedaleko nádraží a nedaleko pohádkového parku Tivoli.

Dánsko zemí zaslíbenou

Dánsko je vskutku zemí zaslíbenou pro vlakové dobrodruhy. Jako v jedné z posledních bašt toho způsobu „driftování“ tu totiž jezdí vlaky celou noc. Využijeme tedy jednoho takového hotýlku na kolečkách a přes bájnou zemi Fyn se vrátíme zpět na pevninu, Jutský poloostrov. Nad ránem opět přejíždíme vody mořské a ocitáme se na nejsevernějším ostrově Nordjylland.

Dánské státní dráhy nás dovezou až do přístavu Frederickhavn, ale poslední kilometry kolejí patří soukromé dráze Nordjyske Jernbaner, která nás moderní soupravičkou Desiro za padesát korun dánských doveze až na samotný kraj této úchvatně placaté země, kde nejvyšší hora měří 173 úchvatných metrů, a to do nejsevernějšího městečka jménem Skagen. Odtud se pěšky vydáme na okraj dánské země, dobýt mys Grenen.

Tento úzký pruh písečných dun a plání není zajímavý pouze tím, že se jedná skutečně o nejsevernější výběžek Dánska, ale především proto, že se tu setkávají vody baltské a severomořské. Předpokládali jsme, že půjde spíše o jakousi symbolickou hranici, ale věřte nebo ne – jednotlivá moře skutečně poznáte. Do východního levoboku písečného výběžku se opírá Balt a vytváří zde úžinu Kattegat.

Vody se lámou o kamenné vlnolamy a mají temně šedomodrou barvu. Vlny jsou trochu méně divoké a snad je to tím, že jsou sevřené ze všech stran pevninou. Na tomto břehu stojí čtyřicet šest metrů vysoký „šedivý“ maják, v jehož špičce se blýská světelný krystal. Brodíme se pískem a kamením ostrému větru navzdory a na pravoboku zatím malinko chráněni navátými dunami.

Ovšem zanedlouho ochrana dun končí a my vstupujeme na rozlehlou poušť, kterou nemilosrdně bičuje vlhká bríza, jež přesýpá jemný světlý písek, který zalézá všude. Ano – to se odkryl břeh západní a kruté moře Severní o sobě dává vědět. Vlny jsou vysoké a smaragdově zelené. Tak trochu se nám tu v zálivu Skagerrak předvádí, neboť jistě cítí v zádech podporu Atlantického oceánu. I vzduch se mění – rybí (či snad velrybí?) „vůně“ je intenzivní a kontinentální zatuchlost vystřídá tajemný nádech dálek.

Placatý břeh si moře a vítr mění k obrazu svému. V roce 1755 tu dokonce silná bouře zavála pískem celou část starého Skagenu (Gammel Skagen), včetně kostela svatého Vavřince (Skt. Laurentis Kirke), z něhož zůstala vidět pouze věž. Tento „dentilsanede kirke“, neboli zavátý kostel, je v současnosti hojně turisticky navštěvovanou atrakcí. Pro nás je však příliš daleko stejně jako další z majáků – takzvaný nový, s pořadovým číslem čtyři.

Divoké proudy a víry

Hranice, kde se obě moře míchají, je poměrně zřetelná a vytvářejí se tu divoké proudy a víry, takže koupání je „životu nebezpečné“. To však nezabrání drsnému Šumavanovi vstoupit do dvou moří naráz. Jednou nohou v Baltu, druhou v moři Severním stává se Roman Kozák, výpravčí volarský, zpestřením i pro dav přítomných senzacechtivých turistů… Vracíme se zpátky z té divoké krásy do útulného Skagenu – města čtyř majáků. Nad domy vlají všudepřítomné vlaječky „Danebrogu“, o níž Dánové říkají, že je nejstarší v Evropě. Cesta vede kolem „bílého“ majáku z roku 1816 a kolem repliky dřevěného vahadlového majáku.

Jako suchozemci se samozřejmě nemůžeme nabažit moře, takže městečko přelétneme po úhledné pěší zóně rovnou do přístavu. Lodě, lodičky, bárky, stěžně, paluby, kotvy, ošlehaní námořníci, vůně ryb a oleje. Každý přístav slibuje daleké cesty, tajemné země na obzoru, nekonečný oceán… Stačí si jen sednout na břeh a snít, což také činíme. Pomalu padá tma, vítr se utišil a moře spokojeně šplouchá o lodní boky. Loučíme se s Dánskem a rekapitulujeme prožité chvíle.

Každá z našich cest začíná píchnutím prstu do mapy. Prstem po mapě cestuji od dětství, ale jsem rád, že mám také konečně možnost některé z těch cestovatelských snů si uskutečnit. Je skvělé, že se můžeme den ze dne rozhodnout a bez velkých obtíží skutečně odjet. Cestopisy pánů inženýrů Hanzelky a Zikmunda jsem si přečetl až letos. Svět je sice o šedesát let jinde, ale není to jen o tom. Hltám jejich dobrodružství tak, jako jsem hltal Vernea, Maye či Foglara. Sálá z nich klukovská hravost, touha po poznání neznámého a radost ze společně prožitých let. Zbytek je jen zajímavá, ale v podstatě nedůležitá kulisa.

„Jakže?“ zeptá se možná leckdo z vás „vždyť jsou to cestopisy! Tam je přeci důležité vědět kde a jak a co a proč!“ Já říkám: nikoliv. Kdo chce vědět kde a jak a co, nechť si pořídí aktualizovaný bedekr či Lonely Planet. Ale z knih těch pánů cítím právě to, čemu jsem se naučil od kolegy Romana a co asi zdůrazňuji pokaždé.

Cíl je cesta sama o sobě a snad ani není důležité, kam vás zavede. Jistěže chci vidět krásné a zajímavé věci, ale vzpomínat budu zejména na společný smích, na perlivou radost společně vypitého špumante, na předcestovní horečku nebo na radostné objetí s rodinou při návratu. Budu vzpomínat na souzvuk podobně laděných duší…

Petr Čmerda


Nejsevernější železniční „šturc“ v Dánsku
Foto: AUTOR (2x)