Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Konec třicátých let minulého století byl ve znamení Hitlerova vyhrožování Evropě i světu. Bohužel, svět to bral na lehkou váhu a hororovým vizím nevěřil. Schylovalo se k válce a podle Mein Kampfu i k vyvražďování „méněcenných ras“, třeba Slovanů nebo, a to zvláště, Židů. Holocaust byl na spadnutí, ale nikdo si ty hrůzy neuměl představit. A tak na palubě evropského Titanicu se tančilo a hrála hudba.

Našel se však i člověk, který hrozby nacismu bral vážně a nejen to: byl schopen něco proti nim dělat. Nenápadný mladý Angličan pochopil, komu jde o život a dlouho se nerozmýšlel. Nicholas Winton zorganizoval transport celkem 669 dětí z Československa a později z protektorátu Čechy a Morava do Anglie, když už nebylo možné odvézt celé rodiny.

Šlo především o děti z židovských rodin, které byly ohroženy nejvíc, ale byly tam i děti ostatní. Pan Winton se postaral nejen o transport, ale i o legální pobyt ve Velké Británii a předání dětí do britských rodin. Tuto akci přervalo až Německo přepadením Polska, a tedy zahájením druhé světové války. Poslední připravený transport 250 dětí už z pražského hlavního nádraží nemohl odjet. Žádné z nich nepřežilo…

Celá akce, přes svou jedinečnost, byla v důsledku povahových vlastností pana Wintona a jeho skromnosti veřejnosti zcela neznámá. Jen náhodou objevila jeho manželka na půdě jejich domu po mnoha letech krabici s dobovými výstřižky a dalšími dokumenty, a tak se dostal neobyčejně humánní skutek Nicolase Wintona na veřejnost.

Mnoho už dospělých lidí se dovědělo, jak se vlastně ocitli ve svobodném světě a jak unikli jisté smrti ve své původní vlasti. Když se po válce vrátili do Československa, jen výjimečně našli nějaké příbuzné; většina se stala obětí holocaustu.

Nicholas Winton se stal poté, téměř proti své vůli, známou a obdivovanou osobností. Královna ho povýšila do šlechtického stavu, dostal řády a vyznamenání, také od českého prezidenta Václava Havla. V roce 2001 (a potom i v roce 2007) navštívil Prahu. Ještě předtím se v talk show BBC setkal se zachráněnými dětmi, které se podařilo vypátrat. Ze 669 jich bylo 100.

O neuvěřitelné záchraně dětí ohrožených bezprostředně Hitlerem natočil režisér Matěj Mináč dva filmy – hraný, velice působivý film s Libuškou Šafránkovou, Josefem Abrhámem, Rupertem Gravesem a Jiřím Bartoškou Všichni moji blízcí a dokument Síla lidskosti v české a anglické verzi. Uvedli ho mnohé světové televize, je ověnčen mnoha cenami, televizním Oscarem International EMMY Award za nejlepší dokument roku 2002 a nominací EMMY za nejlepší historické zpracování, Christopher Award a řadou dalších ocenění.

Požádali jsme pana režiséra Mateje Mináče o několik slov k tomuto dokumentu.

Jak jste přišel k ideji natočit takový nádherný a působivý film?

Začalo to vlastně při natáčení filmu Všichni moji blízcí. To je příběh rodiny, která žila plným životem a věřila, že to tak musí být napořád. Pak, s příchodem nacistů, ten příběh špatně končí.

Bylo třeba shánět peníze, a tak jsme se obrátili na velké zahraniční producenty. Jednomu se to zalíbilo, ale doporučil, aby ten příběh končil ještě před válkou. A slíbil, že by do toho projektu šel.

V knihovně jsem si půjčil asi padesát knih s touhle tematikou, a že mě třeba něco napadne. Jednou z nich byly od Věry Gissingové Perličky dětství, a tam bylo v úvodu, že v roce 1938 na Vánoce přišel jakýsi Brit a viděl tu situaci a rozhodl se, že vyveze české a slovenské děti do Británie a tím jim zachrání život.

To bylo skvělé, fantastické, něco, co jsem potřeboval. Začaly se dít věci: Nicholas Winton prostě vtrhl do mého života. Napsal jsem treatment na hraný film a aby se to dalo poslat producentovi, muselo se to přeložit do angličtiny. Překladatelka mi řekla: Tak to nebylo! Na hlavním nádraží měly děti na krku čísla, podle nich byly evidované a Němci je zapisovali, pak se vlaky zapečetily. Vy to máte napsané jinak!

„Jak to prosím vás, můžete vědět,“ zajímal jsem se. A ona mi řekla, že je jedno z Wintonových dětí. To patří do těch věcí, které se začaly dít; dostalo to spád a celé to ožilo vlastním životem.

Požádal jsem tedy paní překladatelku, aby mi text opravila, ale ona mi řekla: „Mně bylo tehdy jenom šest let, moc si to nepamatuji. Ale proč nezaskočíte za panem Wintonem?“

„Copak on žije?“ podivil jsem se. „Ale ano,“ řekla, a dala mi adresu a telefon. To bylo neuvěřitelné – když čtete o nějaké historii, třeba o bitvě na Piavě – a on ten hlavní hrdina žije a má telefon!

Takže jste mu hned zatelefonoval?

Samozřejmě! A taky jsem mu všechno řekl, že točíme o té události film, a že bych s ním rád pohovořil. Pan Winton vzal diář: „ Tento týden to nejde, mám správní rady, nadace, charitu, tady hrají bridge, tady plánujeme výlet…“ On byl tak strašně aktivní, a to mu už bylo devadesát, že si mě objednal za šest týdnů mezi druhou a čtvrtou odpoledne.

Tak jsem na stanovené datum přijel do Londýna, měl jsem všechny otázky pečlivě připravené, a on byl velmi milý, připravil pohoštění, vyprávěl vtipy a o čtvrté mě vyhodil. On o tom prostě nechtěl hovořit. Tak jsme vymysleli trik: pozvali jsme ho do Prahy s manželkou a ubytovali v hotelu Šroubek (dnes hotel Evropa na Václavském náměstí), kde tenkrát před 65 lety bydlel. Navíc se tam interiér téměř nezměnil.

A skutečně se nám podařilo rozvázat mu jazyk. Natočili jsme spoustu materiálu, který jsme ve filmu použili. Pak jsme dokončili hraný film Všichni moji blízcí a začali točit dokument.

Kdy se film Síla lidskosti dostal k divákům?

Světovou premiéru měl dokument na Palm Springs International film festival v USA v lednu 2002, je to prestižní přehlídka toho nejlepšího, co se natočilo za předchozí rok v hrané světové tvorbě. Když mi zavolali, že chtějí naším filmem na slavnostním gala večeru festival ukončit, upozornil jsem je, že se jedná o dokument. Oni řekli: My to víme, a proto jsme změnili stanovy festivalu. My ten váš film prostě milujeme a musíme ho mít.

Česká televize ho mnohokrát odvysílala, jednou pozdě večer. Zdeněk Svěrák, který si televizi náhodně pustil, mi pak telefonoval, že se mu to moc líbilo. Stálo mu to za námahu vyhledat moje telefonní číslo. Když vám to řekne někdo, jako pan Svěrák, kterého si nesmírně vážíte, tak pak máte celý den nádhernou náladu.

A děly se další věci. Střihač a spoluproducent toho filmu Patrik Pašš byl mým profesorem střihu na vysoké škole (stříhal Jakubiskovu Tisícročnou včelu a Sedím na konári a je mi dobře). Vyprávěl jsem mu o tom, co pan Winton udělal, a že mezi zachráněnými dětmi je i slavný britský režisér Karel Reisz. Ten natočil například Francouzovu milenku s Meryl Streep a Jeremy Ironsem a napsal nejslavnější skripta filmové střihové skladby. Patrik užasl: „Já jsem se dal k filmu, stal se ze mne střihač jenom proto, že jsem se do těch jeho skript prostě zamiloval.“

Tak to vidíte: kdyby Nicholas Winton toho Reisze nezachránil, tak nemám takového báječného spolupracovníka… Řekli jsme si, že je to nespravedlivé. O Wintonovi vlastně svět pořád neví, i když BBC odvysílalo to zmíněné talk show; je totiž skromný a drží se v ústraní. Což mu, tak trochu, vyhovuje, respektive jeho povaze. A tak jsme si řekli, že si zaslouží, abychom ten filmový dokument udělali tak dobře, aby to svět zaujalo.

A pak se začaly dít skutečně neuvěřitelné věci. Premiér Tony Blair si dal film promítnout a byl po projekci dojatý. Napsal Wintonovi nádherný dopis a nominoval ho na povýšení do šlechtického stavu. Aby se stal sirem.

Na premiéru v USA přišel Bill Clinton a 12 velvyslanců a byl tam patnáctiminutový potlesk, při kterém publikum stálo. Prezident Bush poslal panu Wintonovi děkovný dopis a letos 17. září přijaly obě komory parlamentu rezoluci 583, kde je čin pana Wintona i jeho spolupracovníků oceněn. Od Václava Havla byl poctěn řádem T. G. Masaryka a posléze ho přijal i pan prezident Klaus, a dostal další cenu od ministryně obrany Parkanové.

Takže jste svůj cíl splnili.

Ano. Sir Winton se stal známým po celém světě. Napsal mi krásný dopis, jak ho nesmírně dojalo, když viděl, že ta Síla lidskosti a ten jeho příběh skutečně nesmírně působí také na mladou generaci, která chce něco dobrého pro svět udělat. Kdyby to sám nezažil, že by tomu nevěřil, ale když to viděl a slyšel na vlastní oči…Příklady táhnou!

Winton je pro mladou generaci přitažlivý. Proč asi?

Protože je živý, má vášně, není studený. Viděl jsem Vratné lahve a velice jsem si zamiloval postavu starého učitele, který musí stále něco dělat. Vymyslel si třeba let balonem. Není to krásné? Ten film, to je pohlazení. Ale pan Winton je také takový. Stále musí něco podnikat, a tím svou rodinu tak trochu dráždí, znervózňuje. On třeba začal létat na ultralehkém letadle ve svých 94 letech. O všechno se zajímá. S ním není určitě lehký život. Ale je s ním veselo, má ohromný smysl pro humor.

Jednou jsem se ho zeptal, zda považuje humor v životě za důležitý. Odpověděl mi, že humor není, jak se říká, solí života, ale že je samou podstatou života. Když člověk nemá smysl pro humor, tak se nikdy nepustí do těžkých a zdánlivě neřešitelných věcí, protože se bojí, že když neuspěje, všichni se mu vysmějí. Ale když umí o takových věcech žertovat, když se nevidí ve vážném světle, tak se může pustit i do riskantních věcí. Proto i on se pustil do zdánlivě nemožné akce, záchrany dětí před Hitlerem.

Humor je vlastně součást svobody. Proto také totalitní režimy humor nesnášejí a bojí se ho.

Bojí se smíchu. Chtějí být důstojnými a vážnými.

Na čem pracujete teď?

Já jsem chtěl původně točit komedie, po pádu komunismu jsem se rozhodl pro filmové dokumenty, ale do toho se mi připletl ten Wintonův příběh. A ten je tak silný, že mě prostě nepustí. Má takový vliv na mladé lidi, že by byla obrovská škoda opustit ho. Od roku 2006 točíme dokument Nickyho rodina, průvodkyní filmem by měla být hlavní korespondentka CNN Christiane Amanpour.

A právě jsme v Praze natáčeli jeho konec, jak mu studenti ukazují, co dělají, aby změnili svět k lepšímu, a předvádějí na jeho počest píseň Strážní andělé, kterou zazpíval sbor Bambini di Praga a zahrály Novoměstský orchestr a Big Band Lanškroun. Všichni byli na konci v slzách, pan Winton byl nesmírně dojat.

Ten film ukazuje, jak Wintonův příběh ovlivňuje samotné zachráněné děti, které dnes představují rodinu o 5000 členech, angažují se v aktivitách prospěšných pro lidi. Mají pocit jakéhosi dluhu, který je třeba splatit. A také současná mladá generace, která se s poselstvím Wintonova příběhu seznámila, je rozhodnuta také jako Winton změnit dějiny a konat. A tak Nickyho rodinu nepředstavuje jenom jeho nejbližší rodina, nepatří do ní jenom všichni členové rodin zachráněných dětí, ale také všichni lidé dobré vůle, kteří chtějí pro svět něco dobrého udělat. Takže je to největší rodina světa, která nám dává naději do budoucnosti.

Myslím, že je to v současné situaci velmi potřebný film. Většina hodnot je devalvovaných. Stále se mluví o drogách, o úpadku. Ale moje zkušenost je jiná. Současná generace se mi jeví jako nejlepší z těch, co dosud byly. Jsou vzdělaní, cestují, mnoho zažili a my starší máme velikou odpovědnost. Máme jim však co nabídnout? Proto si myslím, že je to vážné a že právě to, co může pan Winton tomuto světu poskytnout, má tak nesmírnou hodnotu.

Mám na toto téma ještě jeden film, který bych rád natočil: Anglická rapsodie. Je to příběh čtrnáctiletého chlapce, který se dostane do Anglie, a je to fenomenální dítě, chce být klavírním virtuózem. Nechce se mu odejít, učitel je proti, ale otec prosadí, aby do Anglie odjel Wintonovým vlakem a tím si zachránil život. Tam se dostane do rodiny provinčního holiče, který by byl nejraději, kdyby se chlapec stal také holičem. Je to takový dojemný příběh o uchování snů a hledání nových kořenů, podle scénáře Jiřího Hubače, a uvažuje se o široké mezinárodní koprodukci.

Můžete nám na závěr říci něco o sobě, pane Mináči?

Jsem Slovák, můj otec byl dramaturgem a scénáristou na Kolibě, maminka je známá filmová fotografka Zuzka Mináčová a spisovatel Vladimír Mináč byl můj strýc. Psal sice za totality, ale byl jedním z nejlepších na Slovensku.

Já sám jsem se dostal k filmu tak, že jsem si vybíral, která škola mě bude nejméně otravovat. Tak jsem si vybral film. Uvědomil jsem si, že vlastně nejpřitažlivější v životě jsou příběhy – a film je vždycky nějaký příběh. Kdyby nám na základní škole vyprávěli místo pouček příběhy, bylo by to zábavnější a děti by jistě byly mnohem víc soustředěné a škola by se stala pro mne zážitkem. Dodnes tomu nerozumím, lidstvo vymyslelo lety na měsíc, počítače, antibiotika, a přitom způsob, jak se učí na školách, zůstal v prehistorických dobách. A například Bible – to jsou všechno příběhy a jak ohromně tato kniha svět zasáhla!

Ivo Štecha

Nicholas Winton s rodinou jednoho ze „zachráněných dětí“; stojící vlevo Matej Mináč
Foto: archiv Mateje Mináče