|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Osm žákyň a žáků modřanské školy Na Beránku se svým učitelem ing. Ivanem Štěpkou, tři vysokoškoláci, čechoamerický jazzový hudebník Ed Vokurka, senátor a historik PhDr. Tomáš Grulich, režisér Josef Dlouhý, kameraman Jan Oster, několik bývalých politických vězňů, novináři a další se v pátek 29. února svezli vlakem SC 73 Johann Gregor Mendel z Prahy Holešovic do Pardubic hl. n.
Šlo o jednu z četných akcí v rámci týdenního mezinárodního festivalu proti totalitě, nazvaného Mene Tekel, který partnersky podpořily i České dráhy.
V Pardubicích na nádraží výpravu přivítal místní poslanec za ODS Daniel Petruška. Čekali tu nejen další bývalé vězenkyně a vězni z 50. let minulého století – vesměs členové Konfederace politických vězňů, ale také skoro 27 let starý autobus z běžného provozu vězeňské správy, který všechny odvezl přímo za zdi místní věznice. Tady, po důkladné kontrole dokladů, čekaly na několik desítek „eskortovaných“ nikoli studené cely, nýbrž vlídné přivítání ředitelem věznice Janem Treglerem a mluvčím a právníkem Mgr. Martinem Kocandou.
Ve společenské a školicí místnosti oba jmenovaní přiblížili jak aktuální problémy současného českého vězeňství, tak i situaci v pardubickém zařízení, ale také třeba podmínky, za nichž odsouzení jsou do věznice přijímáni, jak tu žijí, pracují či tráví volný čas. Při slovech o stravování (vydává se zhruba 8 typů diet), ubytování (místnost 8 x 5 metrů, kde dříve bylo 26 žen, smí obývat nejvýš 10 mužů), o trestech, návštěvách či možnosti zasílat balíčky – to už mezi bývalými politickými mukly začalo šumět. Pozornost mladých posluchačů znovu osvěžilo nesrovnatelné porovnání dnešních a tehdejších podmínek, jak na ně zavzpomínala Hana Truncová.
Jak potvrdil posluchačům Jiří Tregler, není za této situace ani tak nepředstavitelné, že dnes se řada odsouzených často po propuštění na svobodu brzy znovu za mříže vrací (recidiva je asi 80 %). Standard stravovací a ubytovací úrovně věznic je tak dobrý, že je pro leckoho lepší alternativou než život „v civilu“, bez prostředků a bez domova. Proto také i v Pardubicích (dříve ženské, dnes výhradně mužské věznici) jsou lidé v průměru s patnácti tresty odnětí svobody a dokonce tu je jeden sedmadvacetkrát odsouzený. I mladí návštěvníci kriminálu si během návštěvy „basy“ snad uvědomili rozdíl: zatímco dnes „sedí“ za skutečné trestné činy, v období nesvobody let 1948 až 1989 byli mnozí lidé zavíráni jen za to, že nahlas vyjadřovali jiný než oficiální názor na tehdejší politický režim.
Po procházce hlídaným vnitřním koridorem, tzv. Václavákem, doslova pár metrů od skupin odsouzených, zástupci Konfederace politických vězňů položili květiny a věnce k pamětní desce věnované všem nespravedlivě vězněným. Po nezbytné kontrole počtu odjeli účastníci akce „muzejní“ vězeňskou karosou na nádraží. Zpáteční cesta vlakem EC 172 už, nejen díky „režii“ ředitele 2. ročníku festivalu Mene Tekel Mgr. Jana Řeřichy, patřila mezigenerační diskusi na téma politické svobody a života za totality.
V rámci festivalu, zahájeného 24. 2. v Praze na Újezdě aktem u Zoubkova památníku obětem komunismu, se uskutečnilo hned několik výstav, promítaly se „zakázané“ filmy, poslouchaly přednášky, vzpomínky i koncerty, konaly pietní akty i manifestace. Vše v neděli 2. března zakončila ekumenická bohoslužba.