|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Ranní čekání a přešlapování na peróně v Darwinu se zdá být nekonečné – jízda vlakem Ghan je prý nádherný způsob jak se dostat do středu Austrálie. Konečně přicházejí železniční zřízenci, berou cestujícím zavazadla a váží je. Kdo má těžší zavazadlo než 20 kg, dostává zvláštní tašku a těžkému zavazadlu musí odlehčit na předepsanou váhu. Zavazadla jsou vezena k vlaku a pro dav cestujících přijíždějí autobusy. Vlak je dlouhý celý kilometr a pěšky se k němu nesmí, což mi připomíná nástup do letadel na mnoha letištích světa. To jsouprvní dojmy z jízdy vlakem z Darwinu do Uluru, do nitra Austrálie.
Vlak je tvořen z různých druhů vagonů sice postarších, ale velmi čistých. Jsou tu vozy pro náklad, vozy několika cestovních tříd, jídelní vozy, vozy pro automobily cestujících, spací vozy aj. Spací vůz znamená dvojlůžko bez jídla, ale s vlastním hygienickým zařízením. Kupátka v něm jsou malinkatá, skoro taková předsíňka v malém panelovém bytě. K tomu patří malinká místnůstka se sklápěcím chromovým umyvadlem a záchodem jako pro trpaslíky, ale všechno v nádherné čistotě, až se je skoro cestující bojí použít.
Kilometrový vlak se pohnul – neklamná známka toho, že se už jede na jih, do nitra Austrálie. Dvě dieselové lokomotivy v čele stříbrného vlaku za sebou nechaly severoaustralskou metropoli Darwin, která má 72 000 obyvatel. Je to moderní přímořské město mladistvého i lehkomyslného životního stylu s kosmopolitní atmosférou a s mezinárodním letištěm a přístavem. Za okny vlaku ubíhá nezáživná savana. Suchá tráva, listnaté stromy, elektrické vedení a hlavní silnice od severu k jihu kontinentu. Klokanů je poskrovnu, občas je vidět divoký pes dingo. Po delší době následuje poušť, s jejíž žluto-oranžovo-červenou barvou krásně splývají obě lokomotivy.
Pomník stavitelům dráhy v železniční stanici Alice Springs. Je 11.11 hodin dne 31. července 2008.
|
Konečnou stanicí stříbrného vlaku The Ghan je Adelaide na jihu kontinentu. Trať má rozchod 1435 mm a byla dostavěna v roce 2004. Kdysi bylo ovšem všechno jinak. V roce 1878 se začala práce na plánované 1800 mil dlouhé železniční trati mezi jižním a severním pobřežím kontinentu. Ze směru od Adelaide se ve stanici Marree měnil rozchod na 1067 mm, který vedl do stanice Oodnadatta. Trať se zde zastavila téměř na 40 let. V této době byli přivezeni otužilí velbloudi a vytrvalí dělníci z Afghánistánu. Ti převáželi cestující a náklad z Oodnadatty do Alice Springs. Byla to těžká a tvrdá práce Afghánců a velbloudích karavan. Do Alice Springs dorazila železná dráha až v roce 1929. Afghánští poháněči velbloudů byli průkopníky dopravy tzv. outbackem a právě po Afgháncích dostal vlak i trať jméno Ghan. Od října roku 1980 byla tato dráha nahrazena novou, 831 km dlouhou železnicí vedenou poněkud západně a vybudovanou za pět let. Ta spojila města Tarcoola v Jižní Austrálii a Alice Springs v Severní Austrálii, kde byl na novém nádraží postaven na památku poháněčů velbloudí pomník. Uběhla další řádka let, než se tratě budované z jihu a severu spojily. V roce 1933 měla Alice pouze 200 obyvatel a byla to malá komunita uprostřed ničeho – taková oáza v poušti. Nyní má město 25 000 obyvatel a původním smyslem této tehdejší osady z roku 1871 byla opakovací stanice telegrafní linky Overland mezi Adelaide a Darwinem.
Náš vlak už brzdí ve středu Austrálie – je v Alici Springs. Na některé z mnoha cestujících již čekají autobusy, které je odvezou do 430 km vzdáleného města Yulara, které je východiskem do zdejších národních parků. Yulara není ovšem stavebně městem, na která jsme zvyklí z Evropy. Je to velká „umělá vesnice“ s letištěm a hotely všech kategorií. A kousek odtud je mohutná skála Uluru (863 m n. m.).
Říká se jí též Ayersova skála, jak ji v 19. století nazval cestovatel William Gosse na počest tehdejšího premiéra státu Jižní Austrálie sira Henryho Ayerse. Domorodým jménem se nazývá Uluru a je největším pískovcovým monolitem na světě. Tento masiv, v hlubokém nitru rozlehlého australského vnitrozemí, tvoří červený pískovec s vysokým obsahem živce. Obsahuje také různé oxidy železa a toto veškeré složení způsobuje nevšední barevnou proměnu, za kterou sem přicházejí mnozí lidé jen proto, aby sledovali barevné efekty v různých částech dne a roku. Nezasvěcené překvapí, jak se zapadajícím Sluncem masiv mění barvu – od odstínů oranžové a rudé přes hnědou až k závěrečné šedé. Při vzácných příležitostech, kdy zde zaprší, se skála jako by pokrývá stříbřitým leskem.
Monolit se tyčí nad planinou do výše téměř 350 metrů, je dlouhý 2,5 kilometru a po obvodě měří přes 9 kilometrů. Skála je viditelná ze všech stran z dálky mnoha desítek kilometrů a vypadá jako by na nekonečnou australskou pláň přiletěla rovnou z vesmíru. Je pouze pozůstatkem prastaré hory, jež vyrůstala z dávno zmizelého moře v éře asi před 500 miliony let.
Výstup na Uluru je možný po cestě lemované řetězy, a to pouze s turistickým průvodcem. Domorodci to ovšem neradi vidí, protože považují skálu za místo svaté. Někam smějí jen muži, jinam pouze ženy a některá místa jsou vyhrazena starcům. Někam se vůbec nesmí. Je to místo nebezpečné a uklouznutí znamená jistou smrt. Zemřelo tu již na třicet zvědavých lidí, kteří se na téměř hladkém povrchu nezastaví a kloužou a kloužou….
Kdo jsou vlastně domorodci? Pro původní obyvatele Austrálie se v angličtině ujal pojem Aboriginals, tedy Aboriginové, domorodci. Když se na březích Austrálie vylodili první Evropané (r. 1788), žilo na tomto kontinentu asi tři čtvrtě milionu domorodců. Byli to lovci i sběrači a běloši proti nim od počátku postupovali zcela bezohledně (zabírali jejich půdu a stříleli po nich jako po divoké zvěři). Neblaze na ně působily i zavlečené choroby a alkohol. Dnes žije v Austrálii okolo 300 000 osob domorodého původu, z nichž jen malá část na severu se vrátila ke způsobu života připomínajícímu dobu před příchodem Evropanů. Ostatní žijí ve městech, ale zůstávají převážně na okraji společnosti. Jsou ovšem i tací, kteří pracují jako prodavači, průvodci turistů, na železnici či na letišti.
Mezi australskými domorodci panují značné kulturní rozdíly; hovoří mnoha různými jazyky, ale většina těchto jazyků zanikla a zůstala po nich jen místní jména. Přes tuto rozmanitost mají ovšem silné vědomí sounáležitosti a společně prosazují své požadavky, zejména právo na vrácení půdy. Od roku 1988 (200. výročí kolonizace Austrálie), kdy domorodci připomněli světu svůj tragický osud – začala australská vláda uskutečňovat lidštější politiku vůči původním obyvatelům a bylo jim vráceno již 12 % australské půdy, i když jejich nároky jsou podstatně větší. Problém je ale v tom, že v původní společnosti neexistovalo vlastnictví půdy jako takové, ale jen práva užívat jednotlivá loviště a „stezky snů“ vedoucí k posvátným místům. A právě jedním takovým posvátným místem je i Uluru.
Dvě hnací vozidla v čele kilometrového vlaku do nitra Austrálie. Pět klaksonů dává jasně najevo, jaký hlas má asi vedoucí lokomotiva v rozlehlé rovinaté buši. Je 30. července 2008 půl deváté dopoledne.
Foto: Margot Nováková