České dráhy, a.s. Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ     



Cesta do středu vesmíru

Podle nadpisu by se snad mohlo zdát, že naše cesta do Francie bude tentokrát plna verneovské poetiky. Ale nenechte se zmýlit. Nečeká nás žádná cesta na Měsíc a ani si autor nespletl střed vesmíru se středem Země. Naopak – čeká nás cesta zcela nevyzpytatelná. Cesta do skutečně surrealistického středu vesmíru…

Perpignan na slavném obrazu

Existují jistě stovky vyobrazení různých nádraží, ať na fotografiích či obrazech různé kvality. Avšak pouze jedno jediné nádraží se může chlubit tím, že inspirovalo slavného španělského malíře Salvadora Felipe Jacinta Dalího y Domenech k namalování obrazu. Když na jaře roku pětašedesát Dalí vystoupil z vláčku na nádraží v Perpignanu, zasáhla ho mohutná vlna divokých vibrací. Jako blesk sjelo hromosvodem jeho kníru několikero stovek dimenzí a časů. Duch malířův byl pohlcen a protlačen tenkou stěnou reality a byl iniciován.

Náhle se přede mnou vše objevilo s jasností blesku, napsal o svém zážitku později. Ocitl jsem se ve středu vesmíru. Nalezl jsem prazdroj všeho světla a barev a ocitl se v chrámu všeho vědění… Obraz „Le Gare de Perpignan“, visící v Ludwigově muzeu v Mnichově, a mistrův tajemný zážitek jsou právě tou pravou inspirací, která nás vyžene z tvrdé podzimní reality šumavských lesů do nestabilního prostoru francouzského departementu číslo 66.

Languedoc – Roussillion. Kraj, který je ohraničen z jedné strany Středozemním mořem (Golfe du Lion) a z druhé francouzským středohořím (Massif Central). Kraj prodchnutý tajemnou a pohnutou historií. Kraj záhadných „parfaits“, neboli katarů (Le Pays Cathar) a jejich úchvatných tvrzí na těch nejnedostupnějších místech hor, jako je třeba Montségur či Quéribus. Kraj „Chudých rytířů Krista“ a chrámu Šalamounova neboli templářů, strážců cest a potomků svaté krve (san real), nebo chcete-li ochránců svatého grálu. Kraj, kde uprostřed nepřístupných hor leží záhadné jezero Druidů. Kraj, jehož hlavním městem je právě Perpignan. Město více katalánské než francouzské, ležící v podhůří Pyrenejí Orientalis.

S trochou obav vyskakujeme ze zpožděného vlaku TGV na peron tohoto mysteriózního místa a ocitáme se tak rázem v bodě „zero“, neboli v nultém kilometru naší další poutě. Strop vstupní haly je vyzdoben odvážně barevným štětcem malíře Escoriquela Keryho v upomínku kníratého mága surrealismu. Bohužel, nádraží stojící – jak jinak – na náměstí Salvadora Dalího je v rekonstrukci a tak bohužel nespatříme výzdobu zpětně inspirovanou výše zmiňovaným obrazem.

Vydáváme se tedy ulicí poetů (Carréro del Poeta) prohlédnout si další pamětihodnosti a krásy Perpignanu. Jsme ve středu všech vesmírů, a tak opatrně našlapujeme, dotýkáme se omítek a neustále kontrolujeme, v jakéže dimenzi se právě nacházíme. Na pozoru musíme být taktéž před divokým vichrem vanoucím z pyrenejských hor, tady zvaném „tramontane“, který tvrdě často a nepříjemně ovládá tuto část Roussillionu. Ale to už padá tma a je třeba se připravit na další část této nebezpečné mise.

Cap Cerbere

Pošmourné perpignanské ráno zcela odpovídá naší náladě. Mlha na dně duše a drobky strachu rozházené v zákrutách mozku. Sinalá tvář kolegy Romana jasně vypovídá o jeho nočním boji s typickou katalánskou večeří (nadívané prasečí tváře!), kterou nám připravili naši pozorní hostitelé Magda a Frank. Ano, obavy jsou na místě. Dnes nás čeká souboj s několikahlavou kamennou potvorou, která hlídá zdejší hranice reality. Strážce prahu. Tvor, jenž má pro každého podobu té nejděsivější osobní noční můry. Překonáte-li jej, máte právo cestovat skrze veškeré dimenze a vesmíry jakéhokoliv času. Chceme-li dobýt skutečný střed všehomíru, je nutné se s touto mysteriózní potvorou utkat…

Francouzské železniční detaily potěší oko každého cestovatele.

V potemnělém motoráčku jsme téměř sami. Trať do španělského Port-Bou vede nad úchvatným Côte Vermeille. Temně rudé drápy skal jsou zatnuté do středomořských vod. Svahy pobřeží se topí v mlhách a zeleň vinic pouze tušíme. Nuže, jdeme na zteč.

Vystupujeme v pohraniční vísce Cerbere a zdoláváme zhruba čtyřkilometrové stoupání na skalní útes, kde jako podivná raketa nad rozbouřeným mořem ční maják – Cap Cerbere. Ani výhružně vyceněné zuby skal neodradí odvážného volarského dispečera smutné postavy Dona Kozáka. Neohroženě se vrhá do boje s lopatkami středozemních vln a několika tempy pokoří francouzsko-španělskou hranici. Já stejně odvážně zůstávám na břehu a kochám se nádhernou vyhlídkou. Ranní mlha mizí a odkrývá temnou modř vod, která se tříští o rozervanou hruď kamenného psa. Tenhle pohled mne, suchozemce, prostě nikdy neomrzí…

Ale je čas pokračovat. Stejnou tratí se vracíme o pár kilometrů. Naše další zastávka bude plná barev a inspirace. Bude to cesta po stopách krotkých šelem, lovících ve dne kousky podob tohoto světa. Cestou divokých vládců malířských pláten budeme krokem veselým a tanečním se procházet. La Chemin du Fauvisme – Cesta fauvismu („divokých“), cesta podél dvaceti reprodukcí slavných představitelů tohoto malířského stylu Henri Matisse a jeho kolegy Andrého Deraina – nás provede úzkými uličkami romantické vísky Collioure až na útulné nábřeží tohoto bývalého perpignanského přístavu.

Ohňostroj barev nás skutečně uchvátí. Vypalujeme do stěn svých blan mozkových jednotlivé vjemy a jednotlivé barvy. Ukládáme na harddisk svého vědomí miliardy pixelů slunečního záření, modrosti vln zálivu a temnou zeleň palem. Nasáváme vůni starodávného kamení prodchnutého solí věků. Ukládáme zvuk vody, tříštící se o boky galér, jejichž nátěr jistě vymysleli tito nespoutaní malířští bardi…

Přístavu vévodí věž středověkého kostela Notre Dame des Anges s růžovou kopulí, která byla v minulosti dvakrát vyšší a sloužila jako maják. Městečko je vskutku útulné, veselé a barevné. Každé okno či okenice, každé dveře jásají nebojácnými barvami. Druhá strana droboučkého zálivu se zvedá do výšek přes jakousi zjevně maurskou obdobu vítězného oblouku. Stavba je vyzdobena barevnými kachlíky a působí uprostřed středozemní zeleně poněkud exoticky.

Ovšem stejný dojem vyvolává obrovský větrný mlýn na horizontu, který jako by vypadl přímo ze Cervantesova románu. Poslední patro tohoto panoramatu patří kamennému Château Royal de Collioure, který je opředen legendou o záhadných albigenských (katarech). Tvrz dále obývali neméně tajuplní templáři, aby se nakonec stala letním sídlem mallorských králů.

Trávíme zde celé slunečné odpoledne a nakonec se nám poštěstí sledovat manévry francouzské armády, která se rozhodla na droboučké pláži cvičit vyloďování. Mladí, svalnatí vojáci vyskakují z gumových člunů a padají do písku za potlesku turistů, kteří sedí pár metrů od nich u šálku dobré kávy. Mně osobně se tento militantně-fauvistický obraz moc nelíbí a nechápu, proč si vybírají právě takovéto nevhodně romantické místo. Raději bych viděl kníraté malíře v baretech u dřevěných palet, kterak kreslí něžné dívky, hrající si ve vlnách. Nakonec jsme ale pochopili. Chlapci si totiž při čekání na další skupinu stihnou dát kávičku a družně pohovořit s přítomnými studentkami. Voila – c´est la vie…

Večer opět trávíme v perpignanském vesmíru při opulentní hostině, skládající se z desítek misek „tapas“ a několika lahví francouzského vína, zrajícího v dubových sudech. Ráno opustíme modravé břehy mořské a vydáme se ztéci příkré svahy Pyrenejí. Jak je naším dobrým zvykem, použijeme k výstupu alpsko-vlakový způsob. Žádné mačky, lana či cepíny. Malý žlutý vláček budiž naším pyrenejským jakem.

Le petit train jaune

Rozverný název, který v překladu zní jako „malý žlutý vláček“, by mohl svádět k představě, že se jedná o jakousi dětskou atrakci. Nedejte se ovšem zmýlit – trať z Villefranche de Conflent do La Tour de Carol, dlouhá pouhých 63 kilometrů, je vskutku technickou lahůdkou pro železniční fajnšmekry. Především – všechno je na ní jinak. Počínaje samotným zachovalým žlutým železničním veteránem, který mně osobně trochu evokuje představu cirkusového vlaku, a tak koutkem oka stále hledám trčící hlavy žiraf, troubící choboty indických slonů a místo průvodčího čekám na rozesmátého klauna. Dále pak samozřejmě úzký rozchod a především zcela specifická trakce – tedy napájení elektřinou pomocí vodicí kolejnice podél tratě, tak trochu připomínající metro.

Na šest set zákrut, sedmnáctero tunelů a čtrnáct viaduktů, z nichž dva jsou opravdu impozantní, překonává strmé svahy Pyrenejí, kde nejvyšší horou v okolí je Le Canigou s 2785 metry. Žluté hádě se dokáže vyplazit až do nadmořské výšky 1593 metrů, kde stojí stanička jménem Bolquére. Tady se trať překlopí a okolo jedné z největších evropských solárních elektráren ve Font Romeu pomalu klesá rozlehlým údolím do nádražíčka La Tour de Carol. Odtud pak můžete pokračovat vlakem do Španělska, či na druhou stranu do Toulouse a nebo si odskočit autobusem do Andorry.

Jízda žlutým vláčkem trvá něco přes tři hodiny a mimo sezonu jezdí pouze dva vlaky denně. Ten náš je tedy řádně plný a v létě se rozhodně doporučuje rezervace. Vzhledem k tomu, že ve žlutých vlakových „maringotkách“ není WC, pamatuje jízdní řád na takzvaná toaletní zastaveníčka. Bohužel, byl ucpán jediný pisoár horské staničky, takže další jízda je tak trochu adrenalinovým sportem. Ale krásy podzimních barev okolních svahů nám dávají zapomenout na nemilou lapálii. Inverzní mlhu necháme daleko pod sebou a kocháme se silou slunce, mohutností kamene a precizností lidské práce, jež jsou spojeny do obrazu dokonalé symbiózy.

Další den musíme opustit divoký surreální prostor perpignanského vesmíru. Musíme opět nadobýt podobu reálnou, srovnat molekuly do smysluplných řetězců. Musíme najít tu správnou dimenzi, trefit se do správného století. Z nebezpečného dobrodružství zůstane jen hromádka fotek a vzpomínky. Děkujeme za vše Magdě a Frankovi, našim francouzsko-katalánsko-českým hostitelům. Nezbývá než osedlat si ranní rychlovlak TGV a ostruhami do nákolků popohnat tohoto zdivočelého mustanga železnic: ze středu vesmíru zpět do šumavských Volar.

Petr Čmerda


Impozantní pohled ze žlutého vláčku „Le petit train jaune“
Foto: AUTOR (2x)