|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Výpravčí Holub Josef byl velký a hřmotný chlap s úplně bílými vlasy. Patřil ke staré gardě služebníků, odkojených elektromechanikou a řídicím přístrojem typu RANK. Tito pánové měli obrovské zkušenosti a ovládali četné fígle, jak si pomoci v nesnázích.
A přišla reléovka. Přestavba stanice. No, a do tohoto marastu přichází mladý výpravčí Frantík Rendl. Dva letní měsíce odsloužil ještě na elektromechanice a před Vánocemi roku 1966 konečně zasedl za reléový pult.
Na zácvik na elektromechanice byl přidělen k panu výpravčímu Josefu Holubovi. O něm bylo známo, že těžko snáší komunisty. Pozdrav Čest práci jej uváděl v zuřivost. A tak Frantík na první šichtě pozdravil – Práci v šest!
,,Jsem rád, že dovedeš křesťansky pozdravit. Vítaj a příjmi místo!“ reagoval bělovlasý pán.
Jednou na denní směnu přišel pan Josef značně zdevastován. Vylezla z něj příčina: ,,Člověče, včera jsem byl celý den na bramborách a večer ještě na mne dotírala manželka. Ta ženská je k neutahání!“
,,Ale, pane Josef, já jsem myslel, že po čtyřicítce už sex lidem nic neříká,“ prořekl se Frantík. Pan Josef se jenom záhadně usmíval. Za dvacet let si ale čtyřicátník Rendl na tento dialog vzpomněl. Šel tehdy ve Vyškově kolem gymnázia. Psal se rok 1985 a na obzoru byla spartakiáda. Najednou se vyrojil ze školních dveří roj dorostenek ve slušivých oranžových přiléhavých trikotech. Fanouš mezi nimi zmizel. Dívky proběhly a najednou jedna povídá té druhé: ,,Máňo, vidělas, jak ten dědek čuměl?“
Protože kromě Fanouše nebyl v dohledu žádný jiný mužský, došlo mu, že tím dědkem je on sám. Děvčata zařadila čtyřicátníka mezi velebné kmety. Fanouš se panu Josefovi v duchu omluvil.
Ale vraťme se k přestavbě, kterou tenkrát prováděli vojáci. Každá podbíječka měla svého velitele v hodnosti kapitána. Všemu ale velel jediný muž – desátník Magyargy! Jako výpravčího-koordinátora určilo vedení stanice Josefa Holuba. Pokud jde o službu, byl to akurátní člověk, pečlivý služebník a pedant. Svůj úkol vzal vážně a se vší vervou se pustil do organizování.
Začal se ale potýkat s nevídaným šlendriánem a neuvěřitelnými zmatky. Kde jsou ty sypáky se štěrkem? Odjely už dumpcary s vytěženou zeminou? Kde je k sakru ta podbíječka? Šedivý koordinátor zešedivěl ještě více. Nemohl se smířit s tím, že přes organizovaný bordel se všechno postaví a věci se dají do pořádku jaksi samospádem, jak to tehdy při výlukách chodilo.
Pan Josef chřadnul a začal hubnout. Celé noci nespal a převaloval se v posteli. Pořád přemýšlel, jestli něco nezanedbal. Život se stal pro něj nesnesitelným. Nakonec se málem nervově zhroutil a byl zařazen zpět mezi výpravčí.
A život šel dál. Na vyloučené koleji se srazily dvě podbíječky a vojákům ujel do sousední stanice přívěšák s cihlami. Motorový vozík přeskočil výkolejku a jenom náhodou neodjel nákladní vlak do jámy s pracujícími vojáky. Tohle už zažíval pan Josef opět jako řadový výpravčí. Nakonec se všechno postavilo, skončilo a začala nová éra: výkřik techniky, cestový reléový systém vzor SSSR, který slouží dodnes.
A jaký že koordinátor vystřídal poctivce Holuba? Byl prý nominován Provozním oddílem. Nikdo jej ale v dopravní kanceláři neviděl a nikdo s ním nekomunikoval. Akorát se prý čas od času potuloval po nádraží podroušený člověk s pětkou vína v proutěném demižonu. Když se vše postavilo, kamsi zmizel. Pak se zaměstnanci dověděli, že pán s demižonem byl oním novým koordinátorem. Nahradil tak odvolaného poctivce, který zklamal. Starosti bývalého kolegy ho po celou dobu přestavby zřejmě nezatěžovaly.
 |