České dráhy, a.s. Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ     


Netradiční dovolená v muslimské zemi v horkém prachu pouště i na sjezdovce
Írán jako ideální turistický cíl

(Dokončení z min. čísla)

Vlakem z Teheránu do Maschadu

Čtyři polstrovaná křesla, mezi nimi stolek, kde bylo pro každého připraveno po jednom balení vody, láhev limonády Zam-zam (íránská obdoba nápojů s kolou), jakési sušenky a dále balení džusu.

Takto to vypadá v lůžkovém kupé expresu Ghazal-Bonyad Deluxe z Teheránu do Mashadu.

Později stevard donesl velkou termosku s vodou, ze které jsme si připravovali čaj nebo kávu. Nad stolky byly na obou stranách kupé zabudovány LCD televizory, kde během jízdy předváděli výběr z několika videopořadů. Obrazovky byly po stranách doplněny telefony. To vše završovala fungující klimatizace s možností regulace.

Přesně na čas, v 19.15 h, se tento luxusní expres pozvolna uvedl do pohybu. Zprvu jsme mířili na jih, teheránskými předměstími, nejprve však velmi islámsky ortodoxní čtvrtí Rey. Vlevo jsme ještě chvíli pozorovali pohoří Alborz, tyto velehory jsou zde od železnice dost vzdálené, navíc se začalo stmívat, a tak jsme usedli do kupé. Následovala zastávka, při níž většina cestujících se odebrala do nádražní mešity k večerní modlitbě, aniž by jakkoli zabezpečovala svoje zavazadla a svršky v kupé.

Za 20 minut se opět po kontrole všech přítomných dal vlak do pohybu a stevard klepal decentně na dveře, tentokrát se společníkem. Nese se večeře. Na stoly mezi křesly položili v hliníkové fólii zabalený velký tác, k tomu ještě kelímky jogurtů.

Jsme napnutí, co to bude za dobrotu. Kopec ještě kouřící se rýže obarvené šafránem a ozdobený limetkami, skrýval jehlu s grilovanými kousky kuřecích prsíček. Maso je velice šťavnaté a křehké, ale hlavně chutné, zřejmě také díky marinádě, která maso dokonale zabarvila do žluta. Zdolat takto velkou porci v tak pokročilé době byl nadlidský výkon, ale povedlo se.

Několikrát nás také navštívili naši vlakoví sousedé, po zdvořilostních frázích nastalo obvyklé vyptávání na naše poměry, došlo i na výměnu adres. Kvůli našim dětem nás však nechtěli dlouho zdržovat.

Po odnesení nádobíčka přinesl stevard povlečení zavařené v igelitu a popřál nám dobrou noc. Lůžkoviny jsme objevili ve firemních taškách zapnutých na zip. Toalety jsme měli na výběr turecké i evropské, udržované po celou dobu v naprosté čistotě a neustále doplňované hygienickými prostředky. Po 11. hodině večer jsme ulehli.

Okolo sedmé ranní nás probudil na chodbičce ruch a po chvíli nám náš stevard přinesl snídani. Tentokrát balené mléko, čaj a nějaké sladké piškoty s čokoládovou a ovocnou náplní. No, docela dobré probuzení v milionové metropoli provincie Chorasan Mashau.

Maschad

Před osmou hodinou ranní jsme se jen neradi loučili s naším dočasným, luxusním příbytkem a personálem a vešli do obrovské haly místního nádraží. Moderní prostory doplněné taktéž obrovskými LCD obrazovkami, tentokrát však již jen v jazyce fársí, nedávaly tušit, že se nacházíme necelých 200 km od válkou zmítaného Afghánistánu. Většinu prostor vyplňovala sedadla pro čekající, ale bezdomovce nebo žebráky tu opět nebylo vidět.

Nazítří večer jsme měli v plánu pokračovat po teprve rok otevřené trati opět vlakem, na jih do 900 km vzdáleného Kermánu. Těšili jsme se, že si luxus dnešní noci opět zopakujeme a tak jsme šli navštívit informace, jelikož pokladny jsme nemohli najít. Sympatická mladá Íránka však s politováním konstatovala, že náš spoj jede buď dnes nebo pak až za 3 dny a nabídla alternativu: zítra do Esfahánu anebo pozítří do Yazdu.

Lístky bychom si však museli zakoupit ve městě v cestovní kanceláři. Ani jedna varianta nám nevyhovovala, takže jsme nakonec využili noční bus na dlouhou cestu po okraji pouští do Kermánu. Šlo sice o moderní Volvo s klimatizací a malým občerstvením, avšak oproti vlaku o dost méně pohodlné vozidlo. Za to však za pětinovou cenu.

Luxus jsme si však přeci jen dopřáli v místním přepychovém apartmanovém hotelu Fars nedaleko komplexu hrobky Imáma Rézy. Zde za cenu pouhých 50 USD jsme měli k dispozici dvě ložnice, dvě koupelny, obě s evropským i tureckým WC, obývací pokoj i kuchyň. Bohužel, tím naše železniční putování po Íránu skončilo, neboť třetí plánovaná trasa, kterou jsme hodlali vlakem absolvovat, z Kermánu do Teheránu, byla z důvodu řídkých spojů nepoužitelná. Jediný přímý noční vlak byl na dva dny dopředu vyprodán ve všech cenových variantách.

Cílem naším i většiny cestovatelů, ale spíše poutníků, bývá obrovský komplex hrobky 8. imáma, přímého potomka Proroka Mohammeda­Rézy. Vyznavači jiných náboženství nebo ateisté mají do samotné hrobky vstup zakázán, a ještě nedávno hrozil za překročení zákazu trest smrti. Vchod do areálu, který svou rozlohou lze směle přirovnat k menšímu městu, je střežen ze čtyř stran a vstup je povolen po důkladné osobní prohlídce, bez mobilů, kamer, fotoaparátů a pouze v předpisovém, muslimském oblečení. U žen je nutný čádor, který zapůjčují u vchodu.

Večer se nám podařilo po odevzdání záznamových přístrojů vstoupit do areálu, kde jsme byli svědky úžasné večerní modlitby na ploše velké asi jako třetina Václavského náměstí. Vstup do samotné hrobky byl tak přeplněn věřícími, že bylo zcela nemožné dostat se dovnitř. Strhla se ukrutná bouře s kroupami, modlící se lidé ale jen shrnuli koberce a modlili se dál.

Druhý den jsme učinili další pokus, ale strážci byli již bdělejší. Po přiznání, že nejsme muslimové, nám zavolali průvodkyni, která nás provedla areálem obsahujícím několik muzeí (v jednom z nich jsou např. vystaveny vycpané exotické ryby, pocházející z Perského zálivu, z nichž nejzajímavějším exponátem byla tajemná, strach budící, 30 cm velká ryba s téměř lidskou podobou).

K samotné hrobce, ukrývající sarkofág, jsme se v doprovodu průvodkyně mohli přiblížit asi na 80 metrů. Zhlédli jsme i v kinosále dokumentární film určený turistům a bylo nám zprostředkováno setkání s jedním mulláhem, s nímž jsme komunikovali pro nás přijatelnější ruštinou. Jako dárek jsme od něj obdrželi tašku s propagačními materiály, puzzle pro děti, ale i DVD, které obsahovalo krátký film i se záběry interiérů samotných – pro nás nepřístupné hrobky a sarkofágu.

Po třech hodinách jsme se však s naší ochotnou průvodkyní museli z časových důvodů rozloučit, i když jsme stihli sotva polovinu muzeí. Ptali jsme se, co budeme dlužní, ale mladá Íránka sdělila, že nesmí nic přijmout, srdečně se s námi rozloučila a my s lítostí opustili komplex. Cestou do hotelu jsme přemýšleli, jak by asi dopadli íránští turisté při prohlídce našich církevních památek.

Další místa

I okolí Mashadu skrývá několik památek a zajímavostí, zvolili jsme např. návštěvu nevšední stavby vyznavačů slunce, Qasr-Khorshid v turkmenském slohu, v městečku Kalát-e Naderi. Město leží na samotné turkmenské hranici a lemuje ho skalní hřeben s vytesanými obrovskými hlavami, z dalších stran je obklopeno taktéž horami tvořícími přírodní údolní pevnost, nazývanou Kabud Gondab, kde se Nadir Šah, mashadský sultán, úspěšně skryl před Timurovými vojsky. Zde nás zatkla policie, jelikož naše pasy recepční z mashadského hotelu nechtěla vydat. Ale jednání policistů bylo velice korektní, až přátelské a po pohoštění asi po 20 minutách jsme byli propuštěni.

Skutečný klenot v poušti Dašt-Lút v oáze Šahdad, mešita Immazadeh-Mohammed ibn Zaida, nacházející se 120 km od Kermánu

K nejzajímavějším místům, která jsme následně ještě navštívili, patřil opět Esfahán, bezkonkurenčně nejhezčí město, které jsme doposud kdy spatřili a neváhali ani chvíli s jeho opětovnou návštěvou. Okouzlil nás i multikulturní Hamadán s jeho mauzolei filozofů a básníků, hrobkou biblické židovské královny Ester a přilehlé synagogy či blízké zatopené krasové jeskyně Alí Sadr, kde místy prohlídka probíhá na loďkách tažených šlapadly. Zapůsobily i proslulé perské zahrady či hrobka zakladatele súfijského řádu (dervišů) v Mahánu nedaleko Kermánu.

Skutečný klenot jsme však objevili cestou při výletě do místa, kde byla nedávno naměřená nejvyšší teplota na zemi. Jednalo se o čarokrásnou palmovou oázu Sahdad s hliněnými domy, skrývající nádhernou mešitu s hrobkou Mohammeda ibn Zaida, přibližně 120 km od Kermánu.

V okolí se nachází prehistorické archeologické sídliště, staré 6000 let, obývané liliputánskými obyvateli, kteří používali první vlajky na světě. (Krátké video lze zhlédnout na: http://cz.youtube.com/user/ROSTAMDALILA).

Pár postřehů

Po městech v Íránu jsme se běžně pohybovali taxíky, cenu je lépe domluvit předem. Nejdražší byly samozřejmě v hlavním městě, ale cesta přes půl Teheránu vycházela do 6 USD. Na půldenní výlety po okolí měst je dobré si pronajmout auto, ale i s řidičem, samostatné půjčovny aut jsme neobjevili.

Takový výlet pak pro čtyři osoby přijde asi na 400–600 Kč při ujetí cca 300 km. Cenu je lépe smluvit předem. Např. mladík jménem Mirza, u kterého jsme dost tvrdě smlouvali při cestě z Hamadánu do jeskyní Alí Sadr, nám pak při vstupu domluvil značnou slevu a při návratu dohodnutou částku za půldenní výlet odmítl a pozval nás k sobě na večeři.

Při cestě do pouště a oázy Sahdad nás vezl učitel koránu a řekl si tak málo, že jsme ani nesmlouvali. Zřejmě také proto nám ukázal i další zajímavosti (bizarní skalní útvary, pouštní kemp či pramen s hlubokým umělým korytem). Navíc nám daroval CD, které při cestě neustále pouštěl dokola. Až doma jsem z internetu zjistil, že se jedná o židovského zpěváka. Kupodivu nic však nebránilo tomu, aby se v tak islámsky ortodoxní a prý antisemitsky založené společnosti pohybovala na špičce hitparády domácí pop music.

Náboženskou tolerantnost podtrhuje i přítomnost svatostánků různých církví, v Mashadu jsme dokonce objevili funkční, nádhernou synagogu. Kvůli dětem jsme spali ve dvou- až čtyřhvězdičkových hotelích, nejdráž za 90 USD ve čtyřlůžkovém pokoji se snídaní, ale dokonce i v mešitě. Jak by naši církevní hodnostáři nabídli turistům z muslimských zemí nocleh v kostele, si nedovedu představit.

Velmi příjemné překvapení na nás čekalo na hraničním přechodu s Tureckem v Bazargánu, kde se dříve odbavovací procedury počítaly na dlouhé hodiny. Nedávno zde vystavěli nový odbavovací terminál a i když jsme dorazili na pasovou kontrolu z autobusu mezi posledními, byli jsme jako jediní západní cizinci přednostně a daleko rychleji odbaveni.

Při vstupu se nás dokonce ujala mladá dívka z turistického centra, která nám pomohla vyplnit imigrační karty a poskytla plno užitečných informací, včetně zprostředkování výměny peněz v místní bance, kde byl kurs daleko příznivější než u veksláků na hranici. Na rozdíl od ostatních cestujících (z velké části Íránců, ale i Turkmenů, Azerů a Kazachů) jsme byli ušetřeni důkladné celní prohlídky, což jsme sice velice rádi uvítali, ale zároveň nás to přinutilo přemýšlet, čím jsme si toto privilegium zasloužili.

Co dodat? Pokud budete dodržovat alespoň základní pravidla platná pro tuto zemi a chovat se přirozeně a přátelsky, máte bezproblémový průběh cesty zaručen. Možná se vám podaří otevřít nejen pohostinná srdce Íránců, ale i dveře do jejich příbytků a na vlastní kůži zažít, jak chutná život za zdmi jinak tak přísně islámské společnosti.

Ukázalo se, že většina negativních předsudků, které v naší evropské civilizaci o této zemi panují, nemá opodstatnění a že země je pro turisty ideálním místem z hlediska všech turistických aspektů. Nezbývá než návštěvu tohoto turistického ráje vřele doporučit.

JAROSLAV NOVÁK


Malí návštěvníci v mešitě Mohammeda ibn Zaida v oáze Šahdad v poušti Dasht-e Lút
Foto: AUTOR (3x)