Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Je to už čtyřicet let. Dvacátý pátý únor roku 1969, roku začínající normalizace, která nepůsobila na všechny stejně. Mladí lidé odedávna pociťují nespravedlnost tohoto světa mnohem víc než starší, křivárnami moci již otlučení. A tak i reakce, na jejímž začátku stála oběť Jana Palacha, byla u některých mladých lidí prudká.

Jan Zajíc, který se onoho dne upálil jako druhý, napsal ve svém dopise rodičům na rozloučenou: Nedělám to proto, že by mě omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Nenechte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky a les.

Student šumperské železniční průmyslovky nesl těžce lhostejnost mnohých a rozhodl se vyburcovat je k odvaze, k projevení nesouhlasu s okupací a s poměry, které po ní nastávaly. Pečlivě se připravil, a i když jeho spolužáci pochybovali o tom, že čin uskuteční, obstaral si hořlavinu, potřel se jí, napil se v průjezdu jednoho z domů v Praze na Václavském náměstí kyseliny a zapálil se. Než stačil vyběhnout mezi lidi, uhořel.

Janova oběť národ, bohužel, neprobudila a jeho jméno se nesmělo v Šumperku ani vyslovit. Rodina byla vystavena represi. Památku Jana Zajíce mohli lidé svobodně uctít až o dvacet let později. Dva roky nato byla odhalena na budově šumperské průmyslovky pamětní deska, dílo akademického sochaře Olbrama Zoubka.

I letos, za účasti zástupců školy a města Šumperka proběhla u pamětní desky vzpomínková akce u příležitosti 40. výročí úmrtí Jana Zajíce.

Jan Zajíc studoval na železniční průmyslovce – byl by z něj patrně dnes pracovník Českých drah nebo jiné železniční firmy. Pokud by si zachoval cit pro spravedlnost z mládí, nejsem si jist, zda by byl spokojen s tím, co se u nás s kolejovou dopravou děje. Nebo se mýlím?

IVO ŠTECHA