1948: Do ruda!

Červenec 2017, rotunda depa v Lužné u Rakovníka. Produkční tým se chystá nafotit obraz 1948, na kterém instalují dělníci z topírny rudé hvězdy na lokomotivy. „Cože? Vy chcete na ty nebohý mašiny zase namontovat ty komunistický krávoviny? Že se nestydíte!“, pokřikuje na nás jeden z pánů, kteří tady věnují svůj volný čas péči o tyto úžasné stroje. „Fando, nech je. Vždyť to těm mašinám docela slušelo…,“ kontruje jeho kamarád a pokračuje: „Ale víte, že jste časově úplně blbě? Rudé hvězdy přišly až v roce 1951!“

Bez hvězdy nesměly na trať

Víme. Pán má pravdu. Pěticípé hvězdy se skutečně staly povinnou součástí lokomotiv a motorových vozů s účinností až od 1. května 1951. Nařizoval to Předpis A5 - Technická pravidla provozu drah, konkrétně § 38, odst. 2, písmeno b), kde byl definován symbol vlády pracujících jako pěticípá rudá hvězda se žlutým okrajem. Ten později z předpisu zmizel, hvězda zůstala. Na tom ale tolik nesejde. Stejně tak je zcela iluzorní představa, že 30. dubna 1951 večer se na všechny mašiny v republice vrhli topírenští dělníci a ze dne na den je „ohvězdovali“, avšak legenda praví, že stroje bez hvězdy nesměly opustit výtopny. Jestli je to pravda, nebo jen zapracovala propaganda či železničářská latina, dnes už spolehlivě nezjistíme. Jeden pamětník tvrdí, že lokomotiva bez rudé hvězdy byla vnímána jako neschopná provozu, další to rozporuje. Snad to bylo proto, že někde byl náčelník pes, jinde to brali sportovněji (pokud vůbec můžeme takový výraz vztáhnout k nelehké stalinistické epoše).

Luninovi následovníci

Jenže ideologie je jedna věc a potřeby režimu druhá. A protože samotná rudá hvězda na mašině jí na výkonu nepřidá, čímž neodveze delší a těžší nákladní vlak, bylo potřeba přijít s něčím, co půjde ruku v ruce s ideály socialistického člověka a tehdejší potřebou přepravovat po železnici stále větší objemy nákladů. Tím něčím (či spíše někým) se stal Nikolaj Lunin, sovětský úderník, jehož metody přinášely zvýšení efektivity práce, a proto byly nadšeně přebírány i u nás. Výsledkem bylo těžkotonážní hnutí, chlouba úderníků na železnici. Podstata spočívala v tom, že lokomotivní četa, která odvezla co největší zátěž, byla nejen glorifikována režimem, ale i lépe finančně ohodnocena. A co si budeme povídat – o peníze jde v každé době až v první řadě.

Úspěchy těžkotonážníků (a jakkoli se jejich snažení může zdát dnešním pohledem kontroverzní, pokud jde o hmotnosti přepravených nákladů, byli opravdu velmi úspěšní) bylo samozřejmě potřeba náležitě využít k propagandě a motivaci dalších. A tak se na lokomotivách vedle hvězd začala objevovat i různá údernická hesla, více či méně kreativní. Od pouhého sdělení, že stroj ujel milion kilometrů bez zaviněné nehody, přes výkřiky o úsporách a efektivitě, ve kterých se to hemžilo miliony tun a stovkami procent, až po provolávání zdaru soudruhům Stalinovi a Gottwaldovi. A pochopitelně – čím větší osobnost byla zmíněna, tím pompéznější byla výzdoba. Některé lokomotivy proto vypadaly trošku jako alegorické vozy prvomájových průvodů, což nebylo pro ne zrovna laboratorně čistý parní provoz úplně praktické…

Srpnová demontáž ideálů

Však také na strojích v péči čet, kterým rudá moc nevoněla, byla splněna podmínka vyzdobení lokomotivy hvězdou jen tak, aby se neřeklo, a nikdo z „neangažovaných“ ji rozhodně neleštil. Takže zanedlouho byla z rudé hvězdy spíše mourovo-olejová růžice. Ještě větší odpor k symbolu nastal v roce 1968. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy se zhroutily ideály řadě nejen nestraníků, ale i komunistů a jako deklarace nesouhlasu se odstranění hvězd přímo nabízelo. Nemálo lokomotiv proto jezdilo bez tohoto symbolu, některé dokonce s vyloženě antisovětskými hesly. Ovšem salámová metoda normalizace fungovala téměř dokonale a v 70. letech už zase železnici pěticípá hvězda zdobila. Sice menší, ale byla tam. A vydržela až do roku 1989.

Socialismus ve stejnokrojích

Nové pořádky na železnici se vedle symbolů na lokomotivách projevily také formou nových uniforem armádního střihu motivovaných stejnokroji sovětských železničářů. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy měli stejnokroj pouze zaměstnanci, kteří přicházeli do styku s cestující veřejností, byli uniformou vystrojeni všichni železničáři včetně ministra dopravy a jeho náměstků. Z důvodu odlišení zavedl nový předpis šest odznaků pracovních odvětví, které se umisťovaly na nárameníku mezi knoflíkem a hodnostním označením. Jednalo se o odbory doprava (symbol trati s návěstidlem), vozba (lokomotiva), tratě (most), spoje (blesky a pěticípá hvězda v kruhu na čtvercové podložce), administrativa (srp, kladivo, a francouzský klíč na pěticípé hvězdě) a požární a ochranné sbory (dvě zkřížené pušky). Revoluční změnou byla možnost nosit za velkých veder samotnou košili opatřenou nárameníky. Ty byly však tuhé, což se ukázalo jako značně nepraktické obzvláště pro ty zaměstnance, kteří nosili přes rameno brašny. Stejnokroje vzor 1954 tak nebyly mezi tehdejšími železničáři příliš oblíbené.

Zdroj: www.chzk.cz