1975: Dík Magorům!

Československo sedmdesátých let nebylo pro svobodně smýšlející lidi přívětivým místem. Proces normalizace, aplikovaný „salámovou metodou“, se odrazil prakticky ve všech aspektech tehdejšího života, kulturní vyžití nevyjímaje. Dělat profesionálně muziku znamenalo obstát v tzv. přehrávkách, což obnášelo složit režimní zkoušky z hraní, projít ideologickým kurzem, nechat si cenzorem odsouhlasit texty písní, změnit si případně anglický název kapely na český a ostříhat si vlasy. To poslední komunisty zvlášť iritovalo. Mládenci s dlouhými vlasy se stali veřejným nepřítelem, režim je považoval za symbol západní buržoazní dekadence. Takže „máničky“ nebyly vpouštěny do kin, restaurací, na výstavy. Byly vyhazovány ze škol a s problémy se potýkaly i při cestování.

Zakázané koncerty

Protože pro většinu kapel byly výše uvedené podmínky nepřijatelné, ale na veřejnou produkci nechtěly rezignovat (byl to jeden z mála způsobů, jak šířit nesouhlasné stanovisko s režimem dále), zrodil se fenomén zakázaných koncertů, realizovaných pod nejrůznějšími záminkami. Legislativa totiž nezakazovala hrát na soukromých akcích, např. na svatbách. Pozvánky na takové koncerty se pak šířily po hospodách, kde „máničky“ tolerovali, a osobně mezi příslušníky undergroundového hnutí. Fungovalo to a třeba na vystoupení nejznámější „podzemní“ skupiny The Plastic People of the Universe jezdily stovky příznivců. Ale vzhledem k náladám ve společnosti a všeobecné netoleranci čehokoli, co se vymykalo „normálu“, se o tom státní složky brzy dozvěděly. Bylo jen otázkou času, kdy zasáhnou. Stalo se tak například 30. března 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic, kde byl koncert „Plastiků“ tvrdě rozehnán Veřejnou bezpečností dříve, než vůbec začal. Do dějin ovšem vstoupily postihy, které přišly po undergroundové přehlídce v Bojanovicích.

Atentát na underground

Byl podvečer 21. února 1976, když se od bojanovické vlakové zastávky začali do místní hospody trousit první návštěvníci akce nazvané II. festival druhé kultury. Vystoupily na ní skupiny The New Old Teenagers, Umělá hmota 2, Umělá hmota 3, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever and Vazelína Band, The Plastic People of the Universe, DG 307, zahráli i písničkáři Karel „Charlie“ Soukup a Svatopluk Karásek. Na přísně utajovaný festival, jinak také opožděnou oslavu svatby Juliany Stritzkové a Ivana Martina Jirouse, uměleckého vedoucího „Plastiků“, dorazilo na čtyři stovky vyznavačů nekonformního umění. Koncerty se uskutečnily, během produkce se vlastně nic zvláštního nestalo, s výjimkou návštěvy dvou uniformovaných příslušníků VB. Ti však po nezbytné kontrole dokladů zmizeli. O čtyři týdny později ale seděla většina interpretů ve vazební věznici.

„Máničky“ jako katapult Charty 77

Akce „Bojanovice“ byla, jak se později ukázalo, předem připravena Státní bezpečností. Byl to do značné míry zoufalý krok, protože navzdory metodě „cukru a biče“ se státní moci nepodařilo underground zcela vymýtit a v osobě Magora a dalších podobně nekompromisních a odhodlaných představitelů alternativní kultury získalo hnutí své ikony. Režim je mohl umlčet jen tak, že je uvěznil. K tomu nakonec skutečně došlo. Ze série přelíčení si obvinění odnesli nepodmíněné tresty odnětí svobody za přečin výtržnictví ve výši od osmi do 18 měsíců. Na rok a půl byl odsouzen i Ivan Martin Jirous.

Přesto záměr režimu zbavit se této opozice nevyšel, právě naopak. Vlna solidarity, kterou začali projevovat nejen osobnosti pražského jara, ale i disidenti, vyústila v založení Charty 77, která se stala symbolem kritiky politické a státní moci a upozorňovala na porušování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Helsinské dohody. Přestože počet signatářů Charty 77 nedosáhl vzhledem k celkovému počtu obyvatel vysokého počtu, představuje Charta 77 jednu z nejvýznamnějších forem odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace. A nebýt Magora a dalších, kteří nechtěli přijmout diktát normalizátorů, dost možná by světlo světa nikdy nespatřila.

---

Propaganda vs. disent

Tito lidé, kteří několikrát změnili zaměstnání a vyhýbali se poctivé práci, se v řadě míst dopouštěli výtržností a dalších trestných činů. Jako členové malých beatových skupin, které před několika lety naprosto propadly při kvalifikačním přezkoušení, organizovali podvodně veřejná vystoupení, která se zvrhla v orgie a výtržnosti, narušující klid a pořádek v městech a obcích.

Rudé právo, 8. dubna 1976

Budou-li dnes bez povšimnutí odsouzeni mladí lidé s dlouhými vlasy za svou nekonvenční hudbu jako kriminální delikventi, pak o to snadněji mohou být zítra tím způsobem odsouzeni kteříkoliv jiní umělci za své romány, básně, eseje a obrazy – a už k tomu nebude dokonce ani zapotřebí, aby měli dlouhé vlasy jako fotogenické dekorum kriminálního obvinění.

Úryvek z prohlášení Václava Černého, Václava Havla, Ivana Klímy, Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka zaslaného prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi, 12. 6. 1976