1989: Kdy jindy než teď?

Konec komunistické éry ve východním bloku bude už navždy spojen s událostmi roku 1989 v Československu i dalších socialistických zemích. Přestože nebývá význam železnice ve spojitostech s pádem komunismu nijak zvýrazňován, sehrála obrovskou roli, a proto jsme tento významný milník našich dějin nemohli při fotografování obrazů do kalendáře s námětem 100. výročí republiky přejít bez povšimnutí.

Rychlíky svobody

Už v létě 1989 praskaly rychlíky směřující z východního Německa do Maďarska a dál na Balkán ve švech. Dederoni (jak se občanům NDR nelichotivě přezdívalo) si ale nejeli užít dovolenou u Balatonu nebo Černého moře. Jejich cílem byla Šoproň - malé městečko na maďarsko-rakouské hranici. 19. srpna se tu totiž konal Panevropský piknik pořádaný Panevropskou unií ve spolupráci s maďarskou opozicí. Mělo jít o symbolické otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem s cílem demonstrovat dobré sousedské vztahy. Místo toho se však k plotu rozdělujícímu kapitalistickou a socialistickou Evropu vydalo několik stovek Němců, kteří hradbu porazili a zamířili za svým západním snem. Přes hranice se sice dostalo jen kolem 600 Němců, další tisíce jich zůstaly v kempech a lesích kolem hranic a v hlavním městě Maďarska, kde v parcích přespávali ve stanech, přesto je tento moment vnímán jako „předskokan“ pádu Berlínské zdi.

Další dějství na sebe nenechalo dlouho čekat. Zhruba ve stejné době, kdy prvních 600 svobodných Němců pochodovalo na Vídeň, vezly vlaky z východního Německa další, kteří se rozhodli, že emigrují i se svými rodinami na západ. Přestupní stanicí pro ně byla západoněmecká ambasáda v Praze. Ta každý den přijímala další a další uprchlíky, až začala být situace neúnosná. Přestože velvyslanectví bylo na pokyn západoněmeckého ministerstva zahraničí od 23. srpna uzavřeno pro veřejnost, počet uprchlíků, kteří se do areálu dostávali přes plot, neustále rostl. Východoněmecký socialistický vůdce Erik Honecker sice do Prahy vyslal zmocněnce, aby přesvědčil své krajany, že se mají vrátit, velký efekt to však nemělo. Počet uprchlíků bivakujících na ambasádním dvoře i zahradě na konci září dosáhl neuvěřitelného čísla 4 000.

Západ s východem se musely dohodnout, že umožní uprchlíkům odjet do západního Německa. K tomu došlo 30. 9. a byly to opět vlaky, které šťastné Němce přepravily do svobodného světa. Mělo jít o jednorázovou záležitost, ale rychle se to rozkřiklo a do Prahy zamířili další občané NDR. Druhá vlna byla nakonec ještě mohutnější a za železnou oponu odjelo přes 5 tisíc emigrantů. Němci dali do pohybu vlnu, které se soudruzi z NDR snažili čelit zavedením vízové povinnosti s Československem, ale toto opatření mělo jepičí život a bylo zrušeno 1. listopadu. Za dalších osm dní se stal malý zázrak – přechody v Berlínské zdi se natrvalo otevřely. Začal pád železné opony.

Tragédie v mlze revoluce

Železnice se v té době zapsala do dějin také krvavým písmem. Zatímco v Berlíně padala nenáviděná zeď, v českém Polabí zatím jen mlha. Právě do hlavního města NDR mířil z Prahy mezinárodní expres, který mlhavým oparem u Lovosic neprojel. 10. listopadu 1989, pár minut po půlnoci, narazil nedaleko zastávky Nové Kopisty Balt-Orient expres číslo 372 v plné rychlosti do osobního vlaku. Nehoda vzbudila týden před revolucí poměrně velký zájem veřejnosti, přestože podobné tragédie byly v komunistickém Československu spíše utajovány. Mezi železničáři se začaly šířit „zaručené“ informace o zrůdnosti režimu, který nechal ve své smrtelné agonii srazit vlaky, aby odvrátil pozornost od nadcházející revoluce. Historky o agentech StB zdržujících záměrně osobní vlak v zastávce byly sice řádně přitažené za vlasy, ale doba těmto fámám napomáhala. Skutečnost však byla mnohem méně dramatická, ovšem o to závažnější. V mlze zemřelo šest lidí kvůli tomu, že technika neodhalila chybu člověka včas.

Bod zlomu

Pátek 17. listopadu 1989. Studentům se podařilo získat oficiální povolení k uspořádání demonstrace u příležitosti 50. výročí krvavého potlačení protestů nacisty v listopadu 1939. Použili k tomu sice lest v podobě zaštítění akce Svazem socialistické mládeže, ale účel světí prostředky. Přestože nejvyšší vedení KSČ vydává pořádkovým sborům příkaz nezasahovat silou proti demonstrantům, je dav mířící z Albertova do centra Prahy na Národní třídě brutálně napaden příslušníky Pohotovostního pluku SNB a řada studentů surově zbita. To je poslední kapka pro dosud mlčící čtyřicátníky a padesátníky: oni do krve bijí naše děti!

Od tohoto bodu zlomu nejde o dialog, o nalezení cesty jak reformovat socialismus. Jde o jediné – jak se ho zbavit. Studenti předávají žezlo disentu, Češi, Moravané a Slezané si uvědomují, že mohou dokázat to samé jako východní Němci, Poláci nebo Maďaři. O pár měsíců později se na albertovském děkanátě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy objevuje nenápadná pamětní tabulka se slovy: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ A je tam dodnes…